My Little Jungkook//Namkook

7

„Namjoonie! Přestaň!" smál jsem se a prosil Namjoonieho, aby mě přestal lechtat. „Ne, nesnědl jsi tu zeleninu, potřebuješ trestík" smál se taky, ale pořád nepřestával. Začali mi slzet oči od smíchu, nemohl jsem se přestat smát. Nesnědl jsem tu zeleninu, byla hnusná, já ji ani nemůžu vidět. „Prosím! Já budu tu zeleninu jíst! Prosím! Namjoonie!" přestal mě lechtat, ale já se pořád chvíli smál. „Mám pro ní teď jít?" „Ne, Namjoonie. Příště jí sním" obejmul jsem ho, aby nikam nechodil, hlavně aby nepřinesl tu zeleninu. „Co ti ta zelenina udělala? Otrávila tě?" „Ne, Namjoonie. Je nechutná a někdy hořká" řekl jsem potichu a odtáhl se od jeho hrudi. „Já jsem taky nechutný a mě máš rád" „Ty nejsi nechutný, Namjoonie." usmál jsem se a lehl si na postel, jak mi to bylo příjemné. Pan bolístka se tady neobjevil od minulého týdne, asi ho to hodně bolí, ale aspoň jsem s Namjooniem sám a můžu mu říct moje tajemství. „Namjoonie, s tebou jsem vždycky nemocný. Moje srdíčko brzo vyskočí" Namjoonie se zasmál a pohladil mě po hrudi „Tvoje srdíčko vyskočí?" Přikývl jsem a taky zčervenal, vypadal jsem jako rajče, které bylo už dozrálé. „Jungkookie, co jsem ti říkal, když ti buší hodně srdce?" „Že jsem nervózní nebo zamilovaný?" „Ano, jsi nervózní?" „Ne, Namjoonie" „Tak mě máš hodně rád?" „Nechci od tebe, Namjoonie" usmál se a dal mi pusinku na čelo, pusinku! Srdíčko mi bušelo mnohem víc, než předtím a stal jsem se jahodou.

*Sometime later*

„Namjoonie" šťouchl jsem ho, protože jsem se bál. Byla tma a já nemohl usnout. Myslel jsem, že někdo přijde a odnese mě. „Namjoonieeeee" řekl jsem trochu hlasitěji, protože nevstával a já se pořád bál. Pořád nevstával, takže jsem musel udělat "Namjoonie! Je tady kočička!" Teď, jak jsem zakřičel, tak se probudil „co?" měl rozespalý hlas „Mám strach, Namjoonie" obejmu mě, tak pevně, že jsem málem nemohl dýchat „Jsem u tebe, nemáš se čeho bát, Kookie" usmál jsem. Začal jsem se zase cítit v bezpečí a doma. Chci Namjoonieho jako bratra, jako velkého a silného bratříčka! „Kookie, jsi v pořádku?" „Mhm, s tebou vždy, Namjoonie" usmál jsem se a dal si hlavu na jeho rameno. Bylo u Namjoonieho příjemné teplo, jako kdyby byl medvídek s topením. „Namjoonie, jsi topení" zasmál jsem se „Proč bych byl topení?" „Protože je u tebe teplo, Namjoonie" teď se zasmál on a odtáhl se „Dám ti teplé mléko, Jungkookie, ano?" „Nechci, Namjoonie. Mně stačíš ty" usmál jsem se a podíval se Namjooniemu do očí. I když jsem je moc neviděl, tak jsem věděl, že jsou hodně moc hezké. Byli prostě, jako čokoláda s hvězdičkami, které nikdy nezmizí. „Stačím ti jen já, Jungkookie?" „Stačí mi tvé teplo, Namjoonie" dořekl jsem a pomalu usnul.