My Little Jungkook//Namkook

14

„Namjoonie~ Kdepak je Lilinka? Nemůžu ji nikde najít" vzal jsem Namjoonieho za ruku. On se jen na mě podíval a usmál se „Andílku, má překrásnou koupel, kterou dneska budeš mít i ty" dal mi malinkou pusinku. Lehce jsem se zasmál a šel jsem do obýváku. Nemohl jsem se dočkat! Za chvíli tady bude lilinka. Namjoonie zase pracoval, nevím na čem, ale na mě neměl moc čas. Ale když měl volný čas, tak ho trávil jen se mnou. Byl hodně pozorný a hlavně milý, narozdíl od strýčka. Trochu jsem se zasmál a obejmul polštářek, který byl na sedačce.

Nevím, jak se to stalo, ale usnul jsem na sedačce s polštářkem v rukou. „Jungkookie, ty spíš?" slyšel jsem Namjoonieho „Ne~ nespím~" trochu jsem se zasmál a protáhl se. „Promiň, že jsem tě vzbudil" dal mi pusinku na čelo. „Lilinka se teď opaluje, aby se vyhřála, andílku" přikývl jsem a zívnul. „Měl bys ještě zavřít oči a ještě spát" „Ale já nechci, Namjoonie" „Tak se půjdeš vykoupat, ano?" „mhm~!"

Namjoonie mi napustil vanu vlažnou vodou a dal mi tam malé okvětní lístky. Bylo to hezké, jako já, tak to říkal Namjoonie. Když jsem si tam lehl, tak mi začal Namjoonie dávat pusinky na krk a ramena. Lechtalo to, takže jsem se smál. Bylo to úžasné, krásné. Bylo to magické, byl můj přítel, opravdu. Nemohl jsem tomu uvěřit, tohle moje maminka cítila, když byla s tatínkem, lásku. „Namjoonie~! Přestaň" nemohl jsem už popadnout dech od smíchu. „Tak mi něco slib, andílku. Budeš se mnou" „Samozřejmě, Namjoonie!" pokusil jsem se rychle říct. Nakonec Namjoonie přestal a já jsem mohl normálně dýchat. Nechtěl jsem, aby tento moment skončil, ale něco to překazilo. Někdo zazvonil. „Omluv mě, andílku. Za chvíli budu zpátky" přikývl jsem a Namjoonie odešel. Skoro nic jsem neslyšel, jen Namjoonieho hlas a další hlasy. Radši jsem zůstal ve vaně, potichu. Chtěl jsem vědět, co se tam děje, ale bál jsem se. Najednou se otevřeli dveře a v nich stáli muži v uniformách, asi policie. „Jeon Jungkook?" zeptali se mě a já nejistě přikývl „Oblečte se. Půjdete s námi" podali mi ručník a šli za dveře. Usušil jsem se a oblékl se do velkého trička, které mi Namjoonie přichystal. Vyšel jsem a podíval jsem se na ty muže „Kde je Namjoonie?" neodpovídali, vzali mě za ruku a táhli někam ven „Kde je Namjoonie? Kde je můj Namjoonie?" Pořád neodpovídali „Kde je můj miláček?!" už jsem musel zakřičet. Chtěl jsem vědět, kde je Namjoonie, ale oni mi to neříkali. Byli jsme už venku a já viděl Namjoonieho v autě s jiným mužem „Namjoonie!" vytrhl jsem se jim a běžel za ním. Otevřel jsem dveře od auta a obejmul ho. Nikdo mě nezastavil, vůbec nikdo. „Namjoonie, co se děje?" podíval jsem se mu do očí a dal mu pusu. „Neboj se, andílku. Všechno bude v pořádku, hlavně buď v tichu." Smutně se usmál a stekla mu slza. „Prosím vás, musíme jít pryč" odtáhli mě od Namjoonieho a dali mě do jiného auta. Co se bude dít? Já chci být jen s Namjooniem.

______________________________________
Příští kapitola, už bude poslední. Doufám, že vás to bavilo.