Another life

15.

Massimo:
Seděl jsem na zahradě s Marcelem a čekal na Michelle. Kněz dostal tučné držhubné, takže nemohl ani ceknout. Asi ve dvanáct vyšla z domu moje Michelle.
Měla na sobě bílé dlouhé šaty. Kolem prsou vykrojené a upnuté, zatímco ta sukně byla volná a vzadu dlouhá. Na tyhle jsem myslel nejvíce, když jsem na rychlo vybral těch desatero šatů. Vlasy měla vyčesané a byla nádherná. Dokázal bych na ni zírat celou dobu, ale Marcelo mě probral.
,, Musíš si ji vzít, pak na ní čum jak dlouho chceš." Michelle se mi smála, ale přišla ke mě a vzala mě za ruku. Odvedl jsem si ji v provizornímu oltáři před kněze.
,, Nevěsta nemá svědka?"
,, Ale má." Dorotha se vynořila z domu a s Michelle jsme ji poděkovali. Mě šel za svědka Marcelo, takže už jsme mohli pokračovat. Zopakovali jsme vše po knězovi a nakonec si řekli ano. Měl jsem i prsteny pro nás zařízené. Michelle se pořád usmívala a když bylo po všem, kněz mohl odejít a Dorotha vynesla plno jídla na zahradu. Byli jsme tam sice jen my čtyři a pár nejbližších chlapů, ale i tak se mi to líbilo. Večer osvítili světýlka celou zahradu a já vzal Michelle tancovat. Pořád jsem se jí nemohl nabažit.
,, Líbila se ti ta svatba?"
,, Myslím, že lepší nemohla být."
,, A ty prstýnky?"
,, Massimo, vše bylo a je krásné a dokonalé. Moc ti děkuji. Miluju tě."
,, I já tebe Michelle Toricelli."
,, Nikdy jsem si tohle nedokázala představit. Tohle je nejlepší pohádka na světě."
,, Tohle není pohádka, ale náš život." tancovali jsme dlouho do noci. Pak už jsem měl dovoleno zničit její šaty. Letěli někam do kouta, zajímala mě jen ona.

Michelle:
Vše bylo dokonalé a perfektní. Nemohla jsem si přát nic lepšího. Nejeli jsme nikam na líbánky, Massimo měl hodně práce, ale každý den byl jako o líbánkách. Každý večer přišel a já už jen na něj čekala v ložnici, ve sprše, v bazénu. Kdekoliv jsme byli sami. Pár týdnů uběhlo od svatby a mě bylo už pár dnů zle. Byla jsem unavená a přitom jsem nic nedělala, několikrát jsem usnula než Massimo přišel z práce, pořád se mě držela horečka a strašně mě bolela hlava. Měla jsem možná podezření, ale protože mě pořád hlídali, nevěděla jsem jak to zjistit. Jednou večer mi donesla Dorotha čaj. Normálně ho vůbec nepiju, ale teď to bylo jedno z mála co mi nezvedalo žaludek.
,, Musíme zavolat doktora, to není normální, Don Massimo se o tebe bojí Michelle."
,, Nic to není. Možná vím co mi je."
,, No?"
,, Nesmíš nikomu nic říct, slibuješ?"
,, Ano."
,, Nemůžu nikam jít, musíš mi koupit těhotenský test."
,, O můj bože! To je skvělé!"
,, Nikomu nic neříkej ano! Chci mít nejdřív jistotu."
,, Don Massimo bude mít radost."
,, Myslíš? Nikdy jsme se o dětech nebavili."
,, Miluje tě Michelle a děti s tebou bude milovat ještě víc."
,, No stejně počkám než doneseš ten test a kup raději dva, každý jiný."
,, Hned ráno jak chlapy odejdou, mě čekej."
,, Díky. Půjdu už spát."
,, Postarám se o Dona Massima. Spi klidně."

Ráno jsem se nemohla dočkat až Massimo a všichni odejdou. Dělala jsem, že spím, aby se Massimo moc nezdržoval. Pak někdo zaklepal, byla to Dorotha.
,, Máš?"
,, Jasně. Máš pak zavolat Donu Massimovi. Má o tebe strach. Zítra prý zůstane doma a zavolá doktora.
,, Jo jo. Dej mi to. Drž mi palce."
,, Chceš aby to bylo pozitivní nebo ne?"
,, Já nevím." šla jsem na záchod a pak se vrátila do pokoje. Čekali jsme co se tam ukáže. Dva proužky.
,, Jsi těhotná."
,, Jsem těhotná."
,, Budeš mít miminko." rozbrečela jsem se. Měla jsem radost, takhle moje pohádka měla pokračovat, ale bála jsem se Massimovi reakce.
,, Mám hlad." Dorotha se začala smát a šla mi něco nachystat. Byla jsem celý den zaskočená, ale aspoň jsem vydržela než přišel Massimo.
,, Jak je ti?"
,, Dneska líp. Skočím do sklepa pro víno." šla jsem tím sklepem, kde byla všude tma, až na jednu místnost. Svítilo se tam, ale byla zamčená. Přes malý průhled jsem si všimla, jak na zemi leží nějaká osoba. Podívala se mým směrem a já poznala Lauru.
,, Michelle!" přiběhl ke mě Massimo. Podívala jsem se na něj nevěřícně. Co to se mnou celou dobu hraje za hru?
,, Vysvětlím ti to." chtělo se mi zvracet, musela jsem na vzduch. Proběhla jsem kolem něj ven ze sklepa a vyzvracela se na zahradě.
,, Michelle, nic se neděje. Vysvětlím ti to."
,, Řekl jsi, že je mrtvá. Že jí nikdy neupřednostníš přede mnou. Jak jsi mi mohl tak lhát?!"
,, Je pro mě mrtvá, policie ji chtěla spravedlivě soudit, ale já nechtěl. Chtěl jsem ji zabít. Chtěl jsem, aby trpěla, jako ty. Michelle nic pro mě opravdu neznamená."
,, Chci odsud pryč. Celou dobu je tady se mnou. Nemůžu tu být." šla jsem do ložnice a vytáhla si tašku a začala balit.
,, Nemůžeš jen tak odejít, jsi moje žena. Patříš ke mě."
,, A ty můj muž a nezachoval jsi se tak." sbalila jsem si to nejnutnější a šla do garáže. Měla jsem tu pořád své auto.
,, Michelle stůj! Nikam tě nepustím!" chytil mě za ruce a přitáhl k sobě.
,, Pusť mě Massimo." tekly mi slzy po tváři, bylo mi z něj zle. Nemohla jsem tam zůstat. Massimo mě nakonec pustil a já mohla jet. Neměla jsem už svůj byt, tak jsem zamířila k nějakému hotelu. Všimla jsem si černého auta za mnou, moji bodyguardi. No budu v bezpečí, že. Ubytovala jsem se a šla spát. Byla jsem vyčerpaná a nevěděla jsem ani co to dělá s mým těhotenstvím.

Ráno jsem zajela do nemocnice, abych už věděla na čem jsem. Doktorka potvrdila mou teorii. Objednala mě za dva týdny na další kontrolu a řekla ať odpočívám a jsem v klidu. Nebyla jsem v klidu. Massimo mi pořád volal a já s ním nechtěla mluvit. Marcelo byl několikrát v hotelu, ale neotevřela jsem mu. Chtěla jsem být opravdu chvíli sama. A dokonce to vyšlo. Asi dva týdny jsem opravdu na nic nereagovala. Jela jsem opět na kontrolu, kde už bylo slyšet srdíčko. Byl to úžasný pocit. Byla jsem chvíli šťastná. Když jsem šla k autu, stál tam opřený Massimo.
,, Jsi nemocná Michelle?"
,, Ne. Co tu děláš?"
,, Nevydržím to už bez tebe. Prosím tě vrať se."
,, Nemůžu. Nejsem jako ty, tohle zacházení i když s ní se mě dotklo. Jen na to pomyslím a je mi zle. Co kdybych tam byla já?"
,, Nikdy bych ti to neudělal Michelle!"
,, Nedokážu si ani představit, co jsi ji tam musel dělat. Nemůžu se na tebe ani podívat Massimo. Celou dobu jsem věděla, co jsi zač a teď jsem viděla realitu. Je to horší než jsem myslela. Neznala jsem tě Massimo. Vzala jsem si cizího člověka, který na mě hrál, že je někdo jiný. Nechala jsem se oblbnout."
,, Já tě ale miluju Michelle, nemůžeš mě opustit."
,, Neměl jsi mi lhát Massimo." obešla jsem ho a měla se k odjezdu.

Bylo mi pořád zle. Nic jsem nemohla skoro jíst, byla jsem slabá a pořád se mi chtělo omdlít. Asi týden po kontrole, už jsem nemohla vydržet. Nebyla jsem schopná se jít vůbec napít.
,, Michelle? Jsem tak rád, že voláš."
,, Potřebuju pomoct. Přijeď."
,, Michelle? Co je ti?!" asi jsem omdlela.