Slova Lásky

Hrajeme americký fotbal

Venku hustě pršelo, přesto bylo ale na konec října nezvyklé teplo, a možná až přílišné dusno. Občas se z dálky ozval hrom, nebo se na zamračené obloze objevil osamocený blesk. Studenti, kteří většinou jezdili do školy na kole, byli nuceni jet školním autobusem, plným podivínů, chudých a smradlavých lidí s řidičkou, která měla problémy s alkoholem a tvrdila, že kdysi dávno hrála v nějakém Hollywoodském filmu, nebo jet prostě autem. A Sebastian, díkybohu, byl jeden z těch, co měli vlastní auto. 

Žluto-černou bundu Windsorských Lvů, fotbalového týmu ve kterém čtvrtým rokem hrál na pozici quarterbacka, si zapnul až ke krku a ruce si strčil hluboko do kapes. Deštník si zapomněl, takže když vykročil z pohodlí auta, do očí ho uhodila vlna studeného deště. Ze zadního sedadla popadl odrbaný černý batoh a zbrusu novou sportovní tašku, obojí si přehodil přes rameno a vydal se se skloněnou hlavou směrem k hlavnímu vchodu. 

Sebastian, jeden z mnoha oblíbenců školy, jeden z mnoha hráčů amerického fotbalu a jeden z mnoha kluků, jehož život byl nedokonale dokonalý. Každé ráno vstával v šest, oblékl si sportovní kraťasy a zmuchlané šedé tričko, na snídani si udělal smoothie z čerstvého špenátu, mrkve, jablka, zázvoru a dvěma lžičkami přidané bílkoviny a šel na čtyřicet minut běhat, většinou u toho poslouchal Green Day, občas neposlouchal nic. Když se vrátil, dal si sprchu a umyl si vlasy, pak se vydal do školy. Jezdil na kole, ale k šestnáctým narozeninám dostal od rodičů nové auto, které více či méně využíval. Po škole míval tréninky, chodil do posilovny anebo běhat, večer sledovat Netflix.

 Byl jedináček, i když si vždycky přál mít mladšího brášku, nikdy se mu to nevyplnilo. Jeho matka byla kariéristka a hlavní architektka firmy, jejíž jméno vždycky zapomněl, a otec se věnoval vědeckému výzkumu na Univerzitě. V pokoji měl vždycky řádně uklizeno, nikde nebyly poházené špinavé trika a v levém rohu měl řádně složenou hráčskou výstroj a dres z loňské sezóny.Nad postelí mu visely tři zašlé plakáty, dva jeho oblíbených sportovců a jeden s mladou Marilyn Monroe. Na stole měl hromadu papírů a nový MacBook. A tak vlastně žil v nekončící a více méně vyhovující rutině. 

Frustrovaně odhodil batoh i tašku na zem a odhrnul si mokré vlasy z očí. Měl je krátké kudrnaté a přes léto zářivě zrzavé, v zimě naopak skoro hnědé. Na bledé kůži měl bezpočet pih a někdo si mohl myslet, že jeho nos a brada byly moc špičaté, jemu to bylo více méně ukradené. Otevřel jasně žlutou skřínku a letmo se podíval na pokrčenou fotku, která v ní visela, a pak se začal přehrabovat v hromadě učebnic, dokud nenašel tu nejtlustší s hnědým nápisem Evropské Dějiny. Volitelný předmět, který si vybral jenom proto, že to byla hodina, na které se dalo v klidu a míru pospat. Na druhý pokus narval sportovní tašku do skřínky a prudce ji zavřel. 

Pak si sedl do třídy, úplně zadní lavice blízko okna, a čekal na své kamarády, spoluhráče, než konečně dorazí. Pohled mu nedobrovolně utkvěl na hnědovlasé dívce sedící dvě řady před ním, která v jedné ruce držela kelímek s kávou a tou druhou cuchala vlasy Peterovi, své spřízněné duši. Ti dva se objevili už v prváku a od té doby byli nerozlučitelná dvojka. Sebastianovi by to možná přišlo roztomilé, kdyby tak šíleně nežárlil, a pěkné, kdyby jevil alespoň trochu zájmu o dívky ve svém okolí, což nejevil, přestože najít svoji spřízněnou duši bylo to jediné po čem toužil. Slyšet těch pár slov, i když je pravděpodobně řekne nějaká holka, nebo totální idiot, a i když věděl, že s ním nebude chtít mít nic společného. Stejně ji chtěl potkat.

,,Sebastiane!" Vtrhli do třídy jako velká voda jeho přátelé a on se spokojeně usmál a kývl na pozdrav. Byl to Thomas, světlovlasý kapitán a lamač dívčích srdcí, Ethan, asiat s širokými rameny a přisprostlými vtípky, Cody, rozmazlený černovlásek s moc pěknýma očima a kluk, kterého Sebastian ještě nikdy neviděl. 

Měl hebké kaštanově hnědé vlasy vyčesané nahoru, tmavé šedé oči a výrazné lícní kosti, které zdůrazňovaly jeho ostře řezané rysy. Rty měl plné a růžové a tváře mu lehce zrudly. Byl to pravděpodobně nejkrásnější kluk, kterého kdy Sebastian viděl, i když si to nehodlal přiznat a vůbec si nevšiml, jak se mu pod tmavě modrým tričkem rýsují svaly. Sebastian si nervózně poposedl na židli, zatímco se kluci posadili kolem něj. 

,,Dneska si tu nějak brzo, vole!" rozesmál se Cody a praštil kamaráda do ramene, Sebastian jen protočil očima, ale k slovu už se nedostal, protože se ho ujmul Thomas. 

,,Tohle je Jordan, je na škole nový a hraje fotbal, přijel k nám z.." na chvíli se zastavil a váhavě se podíval na hnědovlasého kluka. ,,z Kalifornie. Asi ho vezmu do týmu." Sebastian váhavě přikývl. 

,,Hej víte co?" ozval se znova Cody, který za těch pár sekund stihl vytáhnout telefon a pobaveně se šklebil. ,,Moje sestřenka, víte která ne? Od máminy sestry, žije v New Yorku a má zelený vlasy, konečně našla spřízněnou duši. Nějakou holku!" 

A to byla ta chvíle, kdy ten nový kluk, Jordan, poprvé promluvil. Zašklebil se, ruce si zkřížil na prsou a Sebastianovi se zhroutil celý svět. 

,,To je nechutné, kdyby moje spřízněná duše byl kluk, tak o žádnou nestojím." 

Tváře mu zrudly a on vyděšeně vytřeštil oči. To je on. Několik sekund se nebyl schopný pohnout, ale jeho přátele si ničeho nevšimli, nikdy jim neukázal svoje tetování. Zhluboka se nadechl a třesoucí se ruce schoval do kapes bundy, pak svůj pohled zabodl no hnědovláska. 

,,Osud má někdy zvláštní smysl pro humor, nemyslíš?"

Jordanovi se na dvě sekundy z tváří vytratila všechna barva a on mírně pootevřel ústa a očima plnýma zmatku sjel Sebastiana od hlavy až k patě, pak ústa zavřel, nepříjemně se ošil a do hovoru se vmísil Ethan. Sebastian děkoval všem bohům, že jeho přátelé nejsou vnímavější. 

,,U holek to ještě není tak strašné, ale dokážete si představit, že by něja..." 

Zbytek věty už Sebastian neslyšel, popadl svůj batoh, zvedl se z místa a vyběhl na chodbu, pak na záchod. Práskl za sebou dveřmi záchodové kabinky a třesoucími prsty si vyhrnul rukáv až k loktu. 

To je nechutné, kdyby moje spřízněná duše byl kluk, tak o žádnou nestojím.

Kurva. Kurva. Kurva.