My soccer player ⚽✔

12. kapitola

Denisa

Ráno jsem se probudila a zajistila jsem že ležím na něčem, nebo spíš na někom a polštář to rozhodně není. Pomalu jsem s obavami otevřela oči a kdo tam nebyl že. Samozřejmě že Dan. Vůbec netuším jak se tohle stalo. Poslední co si pamatuji bylo že jsem ležela na lavici u lesa. Hmm takže mě sem musel odnést, vážně super. „Hmm dobré ráno. " Začal se probouzet Dan a já se neuvěřitelně lekla takže jsem sebou trhla. Až teď jsem si všimla že David, Kačka a Martin stojí u postele a pobaveně nás sledují. „No dobré za 15 minut je snídaně, tak si pohněte." Oznámil nám okamžitě Martin a já se okamžitě vymanila z jeho pevného a hřejivého objetí. „Ta fotka se ti vážně povedla. " Řekla Kačka provokativně Davidovi a ukázala nám tu fotku. „Ty seš mrtvej. " Procedila jsem mezi zuby a podívala se na něj vražedným pohledem. Dan, který stále ležel na posteli, vůbec nechápal o co jde a proto jsem po něm hodila ten mobil. „Hej jako si děláš srandu ne? " Zeptal se se smíchem Dan. „Jediný co na to řeknu je to že jsem vážně skvělý fotograf. " Prohlásil a vyběhl hned z chatky ven. Kačka s Martinem ho následovali, takže jsme tam zůstali jen mi dva.

Asi po deseti minutách jsem byla konečně hotová a chystala jsem se vyjít z chatky. Už jsem chytala za kliku když mě cosi chytlo za zápěstí. Samozřejmě to byl Dan, kdo jiný že. Rychle mě otočil a přirazil na dveře. Chvíli jsme se dívali do očí až se nakonec ty jeho rty dotkly těch mých. Bylo to fakt hezký. Cítila jsem ten hřejivý pocit, ale zároveň jsem byla totálně v trnzu. ( Pozn. aut. - Panebože co jsem to napsala za odstavec 🤦‍♀️😂)

Když se odtáhl ještě mě obejmul a uvolnil mi cestu. Sám odešel pryč. Stála jsem tam neschopná slova. Po chvíli jsem se konečně taky vydala na snídani. Znamenalo to pro něj něco tak jako pro mě? Nebo ne? A co když se tímhle úplně zničilo naše přátelství? Takové to otázky mi celou cestu kolovaly v hlavě. „Hele jsi v pohodě? " Vyrušil mě z přemýšlení hlas Vlasty. „Jo jo v pohodě. " Odpověděla jsem okamžitě a i s Ondřejem jsme pokračovali na snídani.

U snídaně byl Dan, stejně jako já, nějakej divnej. Vůbec nevím jak to teď bude. Teď už jsme na cestě do chatky protože dnes vyrážíme na výlet někam do lesa a budeme tam přespávat, takže si večer uděláme táborák a tak. „Hele můžeme si promluvit? " Odchytil mě těsně před chatkou Dan. „To je v pohodě běž. " Pošeptala mi Kačka a popostrčila mě k němu. Sama odběhla za Cameronen a Martinem. Jakýmsi zázrakem, který nikdo nepochopil, si celkem hodně rozumí. „Víš no to co jsem udělal ráno. " Začal a já naslouchala. „Jen chci aby jsi věděla že toho vůbec nelituju. Ale nevím jak to bude. Tady je to v pohodě ale až se vrátíme domů tak já budu mít zase pořád fotbal a táta chce abych se soustředil na sto procent. " Pokračoval a já nevěděla co na to říct. On naštěstí ještě pokračoval. „Ale mohli by jsme to zkusit ne? Teda jestli by si chtěla. " Dokončil a já stále nevěděla co říct. Jen jsem jemně přikývla a obejmula ho. „Dobře." Zašeptal a pevně mě stisknul.

Dan

Jsem rád že to se mnou zkusí. Nevím je to takový zvláštní pocit, nikdy jsem to necítil. Nikdy jsem nebyl zamilovaný. Ale všechno je poprvé a jsem za to rád. Teď už sedíme na místě kde jsme se rozhodli přestat. Jsem celkem daleko od kempu protože ta cesta byla vážně nekonečná. „Tak máme pro vás překvapení. " Prohlásila učitelka a všichni jsem přesunuli pohledy směrem k ní. „V některé noci se na támhle tom kopcu a pouští lampiony tak se tam půjdeme podívat. " Oznámila nám a ukázala ne nějaký kopec, který naštěstí nebyl až tak daleko. Celkem se těším, lampiony jsme vždy pouštěli s rodiči když jsem byl menší.

Teď už jsme po obědě a všichni sedíme u takové obrovského jezera a povídáme si. Denda mi zase leží na břiše a já se jí hrabu ve vlasech. Jsme tu už šestý den a je pondělí. Vůbec si nedokážu představit že za týden a dva dny pojedeme domů. Vůbec se mu tam nechce. A to mi připomíná že za dva dny má David a Kačka narozeniny. Jinak teď máme odpoledne volno, večer bude táborák a tak a potom teda půjdeme na ten kopec. „Hele pojďte něco dělat. " Prohlásila Verča a všichni jsme se tedy začali zvedat. Nakonec jsme hráli nějakou hru, která už zase nevím jak se jmenuje. Asi půl hodiny nám museli Vlasta s Ondym a Verčou vysvětlovat pravidla, protože my jsme úplně tupí a pořád jsme to nebyli schopný pochopit.