Visíce na skále

Zápěstí rozedřené do krve mi způsobovalo krutou bolest. Věděl jsem, že tak jako tak zemřu, a proklínal své tělo příliš odolné na to, aby mi dopřálo věčné zapomnění. Vítr ovívající mou tvář mě probouzel z milosrdných mdlob. Přes hustý Morgothův kouř jsem skoro nemohl dýchat. Rána na zápěstí mi hnisala, bolest se stávala nesnesitelnou. Mé tělo bylo chvílemi rozpáleno horečkou, pak se zas chvělo v zimnici. Visíce na skále nad Thangorodrim, prosil jsem všechny Valar, abych se směl odebrat do síní Mandosu. Mé prosby zůstaly nevyslyšeny.
V chvíli největšího zoufalství se mi zdálo, že slyším sametové tóny harfy a líbezný hlas, zpívající píseň o Valinoru. Asi už blouzním. Hlas se ozval znovu. Zdál se mi naléhavý a podivně povědomý, jako bych ho už někdy slyšel. Sesbíral jsem všechnu zbylou sílu a zazpíval nazpátek. Hlas utichl. Po chvíli jsem však spatřil to, v co jsem už ani nedoufal. Jakýsi elf šplhal na úpatí srázu, kde jsem visel. Pozvedl tvář. Vždyť je to Fingon! Můj přítel na mě tedy nezapomněl, neproklel mne! Plakal bych štěstím, ale slzy mi už dávno došly. Náhle se však zastavil. Nemohl dál, a po tvářích mu stékaly slané krůpěje, když spatřil Morgothovu krutost. Valar, proč mi to děláte? Což mě netrestáte dost? Kruté je dát naději tomu, kdo v ni už dávno přestal věřit, a pak mu ji nemilosrdně zase vzít. Mým tělem projel jako kalený meč proud další bolesti, šířící se z přikovaného zápěstí. Prosil jsem tedy Fingona, aby mě zastřelil svým lukem. Uposlechl. Napínajíce luk, vzkřikl k Manwëmu, ať dobře vede jeho šíp. Přivřel jsem oči v předtuše konce mé bolesti a věčného zapomnění. Nestalo se tak však. Právě, když se chystal vystřelit, snesl se z nebes Thorondor, snad samým Vládcem větru přivolaný, a zadržel jeho ruku. Uchopivše ho, donesl syna Fingolfinova až ke mě. Znovu ve mne zahořel plamínek naděje, hned v další chvíli byl však uhašen. Morgothovo železné pouto nešlo přetnout ni vytrhnout z šedého kamene. Znovu jsem žádal přítele svého, by mi poslední službu prokázal a zabil mě. On však pozvedl meč a ruku mou nad zápěstím utnul. Projela mnou bolest snad ještě větší nežli předtím a já na chvíli ztratil vědomí.
Horká krev mi prýštila z ruky, když jsme na křídlech Thorondorových letěli zpět do Mithrimu. Já však již nevnímal bolest, jen vděk a oddanost svému příteli, který na mne jako jediný nezapomněl. Stále jsem čekal, kdy mne z toho krásného snu probudí bolest, ale nakonec jsem byl schopen uvěřit tomu, že je to skutečnost.