Ráno jsme s Nancy ''pohltili'' toasty s máslem a kávu a pak už jsme mířili rovnou do studia.
Redaktor pro kterého Nancy pracovala se jmenoval Rick Dreyfus, bylo mu kolem třiceti, první věc která neušla mojí pozornosti jeho ruce které zdobil nenápadný stříbrný náramek a o něco méně nenápadné dlouhé prsty. Nancy s ním mluvila asi tak půl hodiny dokud se jejich pozornost nestočila ke mně.
,,Jee, myslíš, že by si mohl?'' požádala mě a očima mi naznačila směr k plátnu.
,,Co? Jo, jasně.'' nervózně jsem se usmál a odešel jsem na své místo.
Stačilo několik posunků očima a všechno bylo jasné.
Dreyfus si sedl na gauč a jen nás v tichosti pozoroval.
Vyndal jsem z kapsy vapo a vytvořil jsem oblaka abych docílil dramatického efektu.
Rick se pohodlně usadil a sledoval co předvedu.
Po sérii asi deseti fotek se Dreyfusova pozornost stočila na obrazovku telefonu a jedním gestem ruky přerušil focení.
,,Viděl jsem dost. Jsi přirozený talent. Beru tě, ale teď mi dovol tě blíže poznat.'' řekl svým uhrančivým chraplavým hlasem.
,,Všechno co jsem mohl říct už Nancy ví. Akorát... Je tady jedna věc kterou tajím... Nejsem tak úplně kluk. Teda aspoň ne v kalhotech...'' zamumlal jsem prakticky do země abych zakryl ruměnec ve své tváři.
,,Když jsem se narodil tak se nepovedla obřízka a tak mi doktoři museli vymodelovat... Víte co.'' řekl jsem s pohledem alá dement.
,,Dobře... Vím jak to myslíš.'' řekl pan Dreyfus položil mi ruku na rameno.
