Endlessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

II

Voda mi stéká po ramenech. Měl bych cítit teplo, ale necítím to a stejně je mi to jedno.

Zastavil se mi svět, když se stala ta nehoda. Všechno se to zastavilo a nemůžu, kurva, pochopit, jak jsou všichni schopni se hýbat, běhat kolem jako slepice bez hlav, spěchají, aby udělali cokoli, co potřebují.

To je mimo mé chápání.

Zastavuji vodu, nepamatuji si, jestli jsem použil šampon nebo ne.

Znovu, je mi to jedno.

Otírám si tělo a vlasy, nechávám je mokré, oblékám si oblečení, co mi nachystala tchýně na postel.

No, technicky to není moje tchýně, ale nechme to tak. Strávil jsem spoustu času tím, jak jsem brečel nad tím, jak jsem se ji chystal požádat o ruku a nad celou naší budoucností.

„Udělala jsem ti něco k jídlu. Přijď dolů, až budeš připravený, dobře?" zaklepala tchýně na dveře, aby mě informovala, otevřel jsem dveře, abych na ni viděl.

Má pod očima tmavé kruhy a vypadá to, jako by si týdny nečesala vlasy. Vím, že to pro ni nebylo vůbec jednoduché, ale nemám energii na to, abych byl v klidu, ne tak abych se ji pokusil uklidnit. Kvůli tomu se připravuji přijít s další lacinou výmluvou, abych opustil tenhle byt a vrátil se k mému zlatu co nejrychleji.

„Vlastně, Beatrice, vzpomněl jsem si, že jsem tam zapomněl mobil-."

„Prosím, Harry, sněz něco teplého. Prosím. Musíš být zdravý, když se Sophie probudí." Nuceně se usmívá a opravdu ji v tu chvíli obdivuji, ji a její sílu se takhle usmívat.

Vzdychám.

„Beatrice...," mumlám. Potřeba vrátit se k Sophii je každou vteřinou silnější.

„Prosím. Jen pět minut, pak se můžeš vrátit do nemocnice," prosí a vím, že jsem prohrál.

„Dvě minuty," říkám a procházím kolem ní dolů do kuchyně.

Dneska je to poprvé, co jsem našel kuchyni v mém novém velkém bytě na první pokus. Vzhledem k tomu, jak je tohle místo velké, musím najmout služebnu nebo dvě, alespoň ráno a aby mi a Sophii uvařila, ale odpoledne bych měl rád soukromí s mou budoucí manželkou.

To je ono, jestli se někdy probudí z kómatu.

„Jíš něco?" ptá se trenér překvapeně, když mě vidí vcházet do kuchyně a jen mumlám odpověď, rovnou jdu k talíři s kuřecí polívkou.

Vidím ho šeptat „dobrá práce" Beatrice do ucha, když je za mnou a převracím oči.

Tohle chování, jako bych byl napůl dítě a napůl pacient mě začíná srát, ale nemám náladu se hádat, tak to pokaždé nechám být.

„Čau," mumlám, když jsem po jídle, a spěchám ven, abych se mohl vrátit do nemocnice.

Sophie je tak daleko ode mě v bezvědomí, že mě to přivádí k šílenství. Nemůže se chránit a od doby, co je moje přítelkyně, by ji někdo mohl unést a pak chtít peníze, které ještě nemám.

Taky musím pokaždé projít přes dav novinářů, když odcházím z domu nebo vcházím do nemocnice či naopak, šílím z toho, zvláště z jejich otázek.

Nemám ponětí, jak jejich práce může být legální.

V podstatě, když projdu tímhle vším, toužím po tom, aby byla Sophie se mnou doma v bezpečí a s její osobní sestrou po jejím boku.

Potřebuji lékařské doporučení a je to hotovo.

Ztracen v myšlenkách si ani nepamatuji cestu do nemocnice, prostě jsem se objevil na parkovišti, zaskuhral jsem, když jsem uviděl obvyklou skupinu novinářů.

Přetáhl jsem si kapuci přes hlavu a šel jsem k nim.

„Hej, Dave, je pravda, že je tvoje přítelkyně v kómatu?"

„Je pravda, že ses ji chystal požádat o ruku?"

„Je pravda, že je to tvoje chyba?"

Při poslední otázce musím pevně zavřít oči a zatnout pěsti, abych si vzpomněl, že nemůžu být u Soph, pokud zabiju nějakého novináře a skončím v base.

Bez větších obtíží jdu od nich pryč, vcházím do nemocnice a jdu k obvyklému pokoji, když tam dojdu, čeká mě šok.

„Co tady, kurva, děláš?!" vrčím.

____________

Kdo myslíte, že tam byl???

Jinak moc děkuji za všechny komentáře.<3 Baví mě je číst a odpovídat na ně. :3

Edited