Endlessly His // h.s. (CZECH TRANSLATION)

XXXII

„Přemýšlel jsem, teď když jsem venku z vězení, co kdybychom znovu najali sestru? Mohla bys být doma, se mnou. Už do tvého termínu nezbývá moc času, ale myslím, že by to bylo pěkné, co myslíš?" říkám, přičemž se jí snažím zaplést vlasy.

Pořád jsem se jí nezeptal na fotku Natalie, o které mi řekla. Kde ji mohla najít?

„Au."

„Promiň, zlato."

Měl jsem to někde ve věcech? Proč by mi lezla do věcí.

V duchu skuhrám. Vsadím se, že mi chtěla uklidit.

„Nevím, hádám, že by to bylo milé. Nemocnice rozhodně nejsou na seznamu mých oblíbených věcí. Ale posledně to bylo drahé? Nemůžeme takhle rozhazovat penězi, dokud nebudeš zase ve hře. Víš, kvůli miminku nebudu nějakou dobu pracovat."

Je jasné, že je znepokojená. Abych ji uklidnil, tisknu rty na její hlavu a přitahuji si ji na svůj hrudník.

„Já vím a neměla bys pracovat. Vlastně jsem přemýšlel, víš, že bys mohla zůstat doma. Možná bys mohla jít na univerzitu, kdybys chtěla. Chci říct, nejdříve musíš dokončit střední."

Sophia se chechtá a mačká mi stehno.

„Dobře, dobře, uklidni se. Tolik snění stačí."

„Myslím to vážně. Ale teď tě dostaneme domů, co ty na to?" doplétám jí vlasy a líbám ji na hlavu. „Trenér bude mít takovou radost, že mě zase uvidí," říkám si pro sebe sarkasticky a Soph zvedá hlavu.

„Co tím myslíš?"

„Nic, zuřil, když mě včera našel v baru. Doufám, že mezi námi nebude zášť, potřebuju ho, aby mě trénoval," říkám a převrací oči.

Než může říct něco jiného, odcházím z jejího pokoje a hledám doktora, abych pro ni sehnal sestru.

***

„Vítej doma, zlato." Tlačím ji na vozíčku domů. „Odnesu tě nahoru."

Zastavuju vozík a opatrně ji zvedám s bručením do náruče.

„Do prdele, kolik že jsi přibrala?"

„Hej, jsem těhotná! Neurážej mě!" okřikuje mě a krčím rameny.

„Jenom říkám, doufám, že dítě nebude vážit deset kilo, jinak bys u porodu mohla zemřít."

Sestra Amy trapně přešlapuje.

„Neváží tolik. Pokud je to problém, postav mě a půjdu po svých." Zakládá si Sophie naštvaně ruce na hrudi.

„Ani náhodou."

Jdu po schodech a pak si nadávám pro sebe. Moje svaly jsou moje práce a ani nedokážu vynést svou ženu po schodech?

Přítelkyně.

Přítelkyně.

Ne žena.

„Amy, postarejte se o ni, musím si zavolat," přikazuji jí, když pokládám Sophii. „Musím zavolat trenérovi," říkám Sophii a líbám ji na hlavu.

„Co?!" štěká na mě do mobilu, jakmile zvedá hovor.

Přetáčím oči, protože mě nemůže vidět.

Nabručený staroch.

„Vidíš, že jsi v dobré náladě." Nemůžu si pomoct.

„K věci, kurva. Proč voláš?" ignoruje mou poznámku.

„Přijď mě trénovat, jsem doma."

Nic neříká a o vteřinu později slyším pípání, zavěsil.

Zmetek. Hádám, že bych měl být milejší.

Skuhrám a znovu mu volám.

„Přijď mě trénovat, prosím," říkám tentokrát a protahuji „prosím".

„Proč bych měl? Nevážíš si toho."

„Nevím. Zaplatím ti."

Slyším, jak na druhé straně vzdychá.

„Nepotřebuji tvoje podělané prachy, Harry."

„Tak proč mě nechceš trénovat?"

„Protože mě nerespektuješ, chlapče. Najdi si někoho, kdo stojí za tvůj respekt," říká a znovu zavěšuje.

Kdo si, kurva-.

Sotva se zastavuji, abych nehodil mobilem o zeď.

Ten hajzl, je zpátky kvůli mně a takhle se chová?

Nepotřebuju ho, budu se trénovat sám.

Rychle běžím dolů do posilovny, ignoruji paniku, že jsem o něj přišel. Zvládnu to i sám.

Nastavuji stopky a začínám mlátit do pytle, pokouším se v hlavě představit si jeho hlas.

Vidíš, tohle není špatné. K čertu s respektem.

O hodinu později u dveří zvoní zvonek.

Rozmyslel si to?

Nejistý, jak se mám cítit, jdu nuceně ke dveřím a pomalu otevírám.

„Danieli?" Sophiin táta se na mě falešně usmívá.

„Harry."

____________

To nám chybělo :(