TICCI TOBY

CREEPYPASTA /JEHO PŘÍBĚH/

Dlouhá cesta domů se zdála nekonečná. Silnice před autem se dál napínala do dlouhého nekonečna. Světlo, které dopadalo na auto skrz listí stromů tancovalo po okně v náhodných vzorech a občas by tě světlo dokázalo oslepit. Všude kolem rostly vysoké zelené stromy, které okolo silnice tvořily hustý les. Jediný zvuk, který bylo slyšet, byl zvuk motoru. V autě panovala klidná, avšak zároveň i trochu strašidelná atmosféra. Ačkoli se jízda zprvu zdála jako nádherná, chyběly jí všechny věci, které by jí "nádhernou" činily.

Za volantem seděla žena středního věku s nakrátko střiženými vlasy, které výborně doplňovaly její charakter. Měla na sobě zelené triko s V výstřihem a modré džíny. Na každém uchu jí visela diamantová náušnice, která byla mezi vlasy trochu vidět. Měla zářivě zelené oči, které skvěle pasovaly k jejímu triku, a navíc je hezky doplňovalo i osvětlení okolí. Jinak na ní nebylo nic moc zvláštního. Vypadala jako každá jiná "normální žena", kterou můžeš vidět všude v televizi, ale byla tu ještě jedna věc, která jí od těchto "normálních žen" odlišovala, a to byly temné kruhy pod očima. Její výraz byl ponurý a smutný, ačkoli vypadala jako někdo, kdo se směje pořád.

Každou chvíli popotáhla a podívala se do zpětného zrcátka na svého syna na zadním sedadle, který byl z části shrbený, ruce měl pevně založené na hrudi a hlavu měl opřenou o studené okno. Ten kluk postrádal cokoli, co by ho činilo normálním, každý by hned poznal, že je s ním něco špatně. Jeho rozdrbané hnědé vlasy trčely do všech stran, a jeho bledá, téměř šedavá pleť byla osvěcena paprsky světla. Na rozdíl od své matky měl tmavé oči a měl na sobě bílé triko a čisté kalhoty, které mu poskytla nemocnice. Jeho dřívější oblečení bylo tak roztrhané a potřísněné krví, že už se nedalo nosit.

Na pravé straně jeho obličeje se nacházelo několik škrábanců a rozštěpené obočí. Jeho pravá ruka byla obvázaná až k rameni, kde jeho tělo spadlo na rozbité sklo. Ačkoli se jeho úraz zdál bolestivý, pravda byla taková, že on necítil vůbec nic. Nikdy nic necítil. Jednou z mnoha výzev jeho života bylo se potýkat se vzácnou nemocí, která mu zapříčinila, že vůbec necítil bolest. Nikdy nezažil, co to je bolest. Mohl by klidně přijít o ruku a on by pořád nic necítil. To, a ještě se potýkal s další vadou, která mu přinesla už tolik nepříjemných přezdívek za tu krátkou dobu, kdy začal chodit do školy, než přešel na domácí výuku, kterou byl Tourettův syndrom, který mu způsoboval tiky a záškuby, které nedokázal ovládat. Každou chvíli si křupnul krkem a sem tam sebou škubnul. Děti ho provokovaly a říkaly mu Tikavý Toby, dělaly si z něj srandu a ponižovali ho napodobováním jeho záškubů a smíchem. Bylo to tak zlé, že se musel začít vzdělávat doma. Bylo pro něj těžké se učit v běžném prostředí, kde ho všechny děti pošťuchovaly, nebo spíše bodaly, když si z něj dělaly dobrý den. Toby zíral z okna ven, jeho obličej bez jakýchkoli dešifrovatelných emocí a sem tam škubnul ramenem, rukou nebo chodidlem. Každý hrbolek, přes které auto přejelo, mu dělalo zle. Jméno toho chlapce bylo Toby Rogers. A poslední jízda autem, kterou si Toby pamatoval, skončila bouračkou.
....