Magie na hranicích času

Prolog

Pan Tizian z domu číslo 24 v Benátské ulici vždycky hrdě prohlašoval, že je velmi zvídavý a bystrý, ano, děkuji za optání. Bylo právě druhého července, když vyšel ze svého bytu a vydal se směrem k parku. Bydlel v Birminghamu, ale spíše na kraji města. Přistěhoval se teprve nedávno, ale město znal velmi dobře. Cesta do parku byla takovým jeho předcestovním rituálem. Pokud by ho snad někdo viděl zahnout druhou uličkou a dojít k jezírku, možná by se polekal. Pan Tizian vytáhl krásně zpracovaný klacík, přibližně o délce devět a čtvrt palce. A hned na to zmizel!

Pokud se ale k tomuto příběhu dostanete, milý čtenáři, pravděpodobně víte, že pan Tizian v ruce nedržel jen tak ledajaký klacek, nýbrž hůlku, konkrétně krásný kousek s jádrem z blány dračího srdce, jak jinak než zakoupenou u Ollivandera. Pan Tizian byl totiž kouzelník. Nedávno oslavil své dvacáté deváté narozeniny a nyní byl na cestě sehnat si práci.

Tizian se objevil na svahu krásných kopců Skotské vysočiny, jen kousek od Černého jezera. Měl hrozně rád přírodu, takže se přemístil kousek dále od svého cíle. Moc si nedělal hlavu se svým oblečením, padnoucím spíše na nějakou oficiální událost, a vydal se zdolávat kopec. Chvíli to trvalo, občas musel ke šplhání použít ruce, ale námaha se vyplatila. Jakmile dosáhl vrcholu svahu, objevil se před ním nádherný hrad. Tizian vytáhl ze svého pláště otevřený dopis a naposledy si ho přečetl.

Vážený pane Tiziane,
děkujeme za vámi zaslaný životopis a motivační dopis. Jsme velmi potěšeni vaším zájmem o uvolněné místo Učitele obrany proti černé magii na Škole čar a kouzel v Bradavicích. O to více, že Vás evidujeme jako našeho úspěšného absolventa. Dostavte se tedy prosím na konkurz dne 2. července...

a tak dále...

Jakmile dosáhl bran hradu, nemusel se dlouho rozhlížet kam jít. U brány na něj čekala známá tvář. „Dobrý den, paní profesorko."

„Dobrý den, Fredericu. Ráda vás vidím. Jak se má sestra?" zeptala se profesorka McGonagallová.
Frederic se krátce usmál a odvětil: „Má se moc dobře, co vím."

„To jsem ráda. Alespoň jeden člen vaší rodiny se dostal do mé koleje."

„Pokud na to měl někdo šanci, tak rozhodně Anastázie."

Šli dál, až došli k jedné učebně. „Pokud nebude vadit, povedeme váš pohovor příhodně v učebně obrany. Momentálně je ředitelna nedostupná. Ale to vám asi nemusím vysvětlovat."

Oba se usadili na židle naproti sobě přes lavici. Profesorka McGonagallová vytáhla hůlku a mávnutím na lavici přistálo několik složek a pár dalších papírů. Jeden z nich zvedla a dala se do řeči:
„Takže máte za sebou asistenci výuky na Castelobruxo v oblasti obrany proti černé magii a pak rok už v pozici profesora na Mahoutokoru. Procestoval jste toho opravdu hodně..."

„To ano. Na Castolobruxo jsem se toho hodně naučil. Ale místní profesorka měla do penze ještě hodně daleko. Tak jsem se vydal na Mahoutokoro, kde se akorát tato pozice uvolnila. Navíc se mi to hodilo pro napsání mé knihy."

Profesorka odložila Tizianův životopis a vytáhla svazek papírů, na kterém byl zlatým písmem nápis Magie na hranicích času.

„Ta kniha mě osobně velmi zaujala. A nejsem v Bradavicích sama. Je to krásná práce, i když nedodělaná. Plánujete ji dokončit?"

„Co nejdříve. Sesbíral jsem mnoho informací z různých konců světa a zde bych mohl dopsat poslední stránky."

Minerva se nejspíše snažila udržet vážný obličej, ale přeci jen se jí na tváři objevil výraz jistého znepokojení. „Abyste rozuměl, Fredericu, moc rádi bychom vás přijali. Z vašich minulých univerzit na vás pějí samou chválu, stejně jako profesor Flitwick. Konec konců, kdo by vás zde měl znát lépe. Jen se trochu bojíme, abyste zde nedopsal knihu a nevydal se hned pryč. Rádi bychom někoho stálejšího."

Tizianovi se na tváři hned objevila úleva. „Tak to nemusíte mít vůbec strach, paní profesorko. Chci zde zůstat rozhodně déle. Bradavice jsou můj druhý domov. A moje milované Japonsko jsem viděl, navíc se tam nemůžu v blízké době vrátit."

Profesorka Mcgonagallová se zřejmě chystala k další otázce, ale v zápětí ji polkla.
„Dobrá tedy. Děkuji, že jste přišel. V nejbližší době vám dáme znát naši odpověď."

Ten večer Frederik Tizian usínal jen velmi těžko. Hlavu měl plnou myšlenek, ale přesto zůstal ležet v posteli, než v brzkých ranních hodinách konečně usnul. Na jeho pracovním stole bylo několik rozepsaných stránek.

Čas je jednotná funkce očekávání, zpozorování a zadržování jsoucna. Jsme vázáni našimi očekáními a přesto jsme ve finále jen pozorovatelé, kteří cestují napříč časem v řece života. Je na nás, jak se osudu chopíme.

----------------------------------

Poznámka autora: Jedná se o moji první fan fikci, tak prosím, buďte shovívaví. Budu se snažit psát co nejrychleji, snad to škola a práce dovolí.

První věta závěrečného odstavce je citát od Jana Patočky.

Obrázek: Vlastní fotografie, Skotská vysočina