Magie na hranicích času

II. Zde se naše cesty rozcházejí

Nad Skotskem právě zapadlo slunce a pokrylo sáhodlouhé pásy divoké krajiny pokrývkou tmy. Hagrid si položil svou lucernu na zídku a zkušeným pohybem ji rozsvítil. Zvedl ji levou rukou vysoko nad hlavu a začal svolávat žáky. „Prváci, všichni prváci ke mně. A to platí i pro ty přestoupilce!"

Usmál se na dva chlapce, kteří už na první pohled byli starší než ostatní. První z nich se jmenoval Jacques. Měl černé vlasy a hnědé oči. Nedávno oslavil šestnáct let, a přesto měl na sobě hábit bez vyznačení koleje. Jeho bratr vypadal jen o málo mladší, ale na první pohled by asi nikdo netipl, že jsou příbuzní. Thomas měl husté blonďaté vlasy a zářivě zelené oči. Oba se vydali směrem k Hagridovi.

„Uhni, prcku!" řekl Thomas, zrovna když mu jeden prvák vlezl do cesty. Srazili se a mladší z nich spadl na zem.

„To musíš hned dělat problémy?" utrhl se na Thomase jeho bratr. Nabídl ruku prvákovi a pomohl mu na nohy. „On to tak nemyslel. Jsi v pořádku? Já se jmenuji Jacques, Jacques Menethil."

Prvák se trochu nejistě usmál a podíval se Jacquesovi do tváře. „Já se jmenuji Caleb. Díky." Jen to dořekl, už se vydal pryč od obou bratrů směrem k tomu vysokému chlápkovi s lucernou. Tentokrát si dal pozor, aby se s nikým nesrazil.

„Tak jsme všichni?" zeptal se spíše jen pro potvrzení Hagrid. „Výborně. Mé jméno je Rubeus Hagrid a teďkonc vás zavedu ke člunům."

Všichni se sborově vydali v zástupu za ramenatou postavou školního šafářníka od nástupiště a červené lokomotivy z kopce dolů k jezeru. Tam už bylo nachystáno několik člunů. Hagrid je začal nahánět do plavidel, přičemž někteří prváci dostali z houpajících se lodiček mírný strach.

„To chceš jít vážně za učitelem do lodi?" zeptal se Jacques bratra, který se právě chystal nasednout do loďky určenou pro Hagrida.

„Lepší, než sedět s prckama." odpověděl Thomas. Jacques si sedl do jiného člunu, načež k němu přišel Caleb s dalšími žáky. „Můžeme k tobě?" zeptal se Jacquesa.

Ten jim pokynul hlavou v souhlas a loďka se vzápětí naplnila.

„Takže ty jsi z Krásnohůlek?" zeptal se další z prváků.

Jacques znovu přikývl a podíval se směrem k osvícenému hradu. „Ano, ale tohleto je pravá nádhera. Víte, všichni furt mluví o tom, jak jsou Krásnohůlky nádherné, ty zahrady a tak, ale na kouzlo opravdového hradu to prostě nemá. Už se nemůžu dočkat. Četl jsem o škole hrozně moc. My měli jen tři koleje. Ve čtyřech bude mnohem větší sranda."

Kluci měli ještě několik dotazů, ale Jacques už je většinou jen odbyl a zůstával uchvácen scenérií hradu. Jakmile přejeli jezero, vystoupili ze člunů a dali se směrem po dlouhatánském schodišti směrem do vstupní síně. Thomas se vedral dopředu a šel mezi prvními. Jacques zůstal v zajetí prváků, a tak společně vstoupili do hradu.

Ve vstupní síni na ně čekal profesor, který byl možná malý vzrůstem, avšak velmi vysoký svou pověstí. Na vrcholu schodů, možná přeci jen aby nebyl menší než nový studenti, stál profesor Flitwick, zástupce ředitelky. „Dobrý večer, nový studenti. Nastává nový školní rok a s ním i spojené vaše rozřazení do kolejí. Jejich jména jsou Havraspár, Nebelvír, Mrzimor a Zmijozel." neodpustil si jmenovat svou kolej jako první.

V tu chvíli se otočil, otevřel dveře a vešel včele studentů do Velké síně. Kolejní stoly byly téměř plné, až na pár volných míst úplně vepředu, nejblíže k učitelskému sboru. Dav studentů prošel středem síně až k nám jistě dobře známému moudrému klobouku. Jakmile studenti zastavili, začal zpívat:

Bojíš se jména, které řeknu ti?
Máš strach, že omdlíš leknutím?
Zmijozel ne! Nebelvír ne!
Mrzimor ne! Havraspár ne!
Je-li ti do pláče, tak nejsi sám,
smích ho však vystřídá, to přísahám.

Profesor Flitwick si stoupl na stoličku vedle moudrého klobouku, mávl hůlkou a v druhé ruce se mu objevil srolovaný list pergamenu. Hůlku ukryl do záhybů svého hábitu a jal se číst jména nových studentů: „Johannes Abbott!"

Tak probíhalo zařazování řádnou chvíli. Jednalo se zrovna o velmi silný ročník, takže všem už začínalo kručet v břiše.

„Kam bys chtěl zařadit." zeptal se Jacques Caleba, který vypadal, že omdlí nervozitou.
Vypadalo to, jako by odpověď neslyšel, tak ho Jacques štípl do ramene. „Jo, jasný. Promiň. No, asi do Nebelvíru, ne? Tam chce přeci každý. Hlavně ne Zmijozel. A asi ani Mrzimor." jen tak tak stihl doříct, než Flitwick vyvolal jeho jméno. Nemusel ale na odpověď čekat příliš dlouho, neboť ho moudrý klobouk obratem poslal do Nebelvíru. Caleb, snad poprvé v našem příběhu, byl naprosto šťastný.

Plynula další jména, když se najednou Velkou síní rozneslo: „Jacques Menethil!

Ten vystoupil nahoru a nemotorně dosedl na stoličku. Filius se musel hodně natahovat, aby umístil klobouk na správné místo. Zřejmě nečekal nikoho vyššího, než průměrně vysoké prváky.

„Hmm, tak ty jsi byl v Ombrelunu v Krásnohůlkách, že? Ty vaše koleje jsou svým způsobem všechny krásně melancholické. Ale u nás to bude asi velmi jednoduché." zaznělo Jacqesovi v hlavě. Další slovo, to které mělo určit zbytek jeho života na škole, bylo ale vyřčeno pro všechny. „Havraspár!"

Za potlesku havraspárského stolu se Jacques pohodlně usadil mezi své nové spolužáky. V zařazování pokračoval jeho bratr. Ten ale zůstal na stoličce o dost déle, než byl za obrovského jásotu zmijozelského stolu zařazen do jejich koleje.

„Zřejmě slyšeli o jeho famrfpálových úspěších." zablesklo Jacquesovi hlavou.

Rozřazování plynulo dál, pozornost studentů polevovala a mezi většinu se už dostal nepotlačitelný pocit hladu. Jacques zaměřil svou pozornost na učitelský stůl a hledal sobě známé profesory. Pohledem zastavil až na prázdném místě. Hned se zeptal dalšího staršího studenta: „Komu patří to volné místo u učitelského stolu?"

Tázající se otočil k Jacquesovi a dal se do vysvětlování. „To bude místo učitele obrany proti černé magii. Asi to nějak nestihl. Ty budeš mít obranu?"

Jacques pokýval hlavou a řekl: „Ne, ne. Já moc na násilí a tak nejsem. Mám hlavně kouzelnické formule a přeměňování. „

Akorát stihl doříct, když se zástup studentů blížil ke konci. S následujícím jménem ale celá síň ztichla. Od čela síně totiž zaznělo všem známé jméno: „Lilly Potterová!"

„Potterová, jakože pravá Potterová? zeptal se Caleb u nebelvírského stolu. Dostalo se mu ale rychlého ujištění, že zrovna v tu chvíli má být dokonale potichu.

Moudrý klobouk se dlouho nerozvažoval a zvolal: „Nebelvír!"

----------------------------------

Poznámka autora: Touto kapitolou se do příběhu dostali všechny hlavní postavy. Které jsou vaše oblíbené? Co očekáváte? Napište mi prosím do komentářů. Budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu :)

Obrázek: Jedná se o snímek z filmu Harry Potter a kámen mudrců.