Magie na hranicích času

VI. Časy se mění a my s nimi

Letní dny už byly definitivně pryč. Noci se prodlužovaly a listí na stromech pomalu ztrácelo svou zelenou barvu. Studentů na školních pozemcích ubývalo, a když už se nějaká partička objevila, byla zahalena ve vrstvě oblečení. Přesně takové bylo podzimní Skotsko.

                Tou dobou prolétala nad černým jezerem dospělá sova pálená. Mávala křídly v nepravidelných intervalech a nechala se unášet vzdušnými proudy v dokonalé harmonii, aby jí síly vystačily po opravdu dlouhé cestě. Krajina se měnila, jezero vystřídala pevnina až k hradbám hradu. Pokud bychom snad dokázali rozeznat něco víc než pouze obrys létajícího tvora, možná bychom si všimli dopisu, který nesl Glaedr ve spárech. Při ještě lepším vidění bychom zjistili, že dopis musí putovat ze vzdáleného konce země, neboť byl doplněn razítky z různých konců světa.

                Glaedr konečně dosáhl hradu a neomylně zamířil do jednoho z oken ve třetím poschodí. Okno bylo i přes chladné počasí otevřené, takže k doručení dopisu již nic nescházelo.

                „No, že ti to ale trvalo." řekl profesor Tizian a převzal si svůj dopis. Jeho sova na něj nadále házela nespokojené pohledy, dokud nevstal a nedal jí zasloužený pamlsek. „Děkuji." dodal ještě.

                 Frederic otevřel jednu z přihrádek jeho stolu v kabinetu obrany proti černé magii a vytáhl malý ozdobný nožík na otvírání dopisů. Do druhé ruky vzal samotný dopis a elegantním pohybem ho otevřel. Chvíli ho četl, přičemž se u něj počáteční usměvavá nálada postupně měnila až k čemusi velice smutnému. Celý dopis přečetl ještě jednou, než ho vyrušil hlas jeho kolegy. „Je tady, konečně za ní můžem zajít." pověděl Jurij.

                Stál opřený o rám dveří, celý ve fialovém hábitu a gestem poháněl kolegu k pohybu. Frederic se probral ze snění, odložil dopis do další ze zásuvek a vydal se za kolegou. Razili si to chodbou plnou studentů, soch a sem tam nějakým tím duchem, stále výš a výš. „Taky už bylo načase. Být tam schovaná ještě skoro měsíc po začátku výuky. To už mohla rovnou zrušit celou výuku." zabrblal Tizian těsně předtím, než dorazili ke stříbrnému žebříku, vedoucímu do učebny jasnovidectví.

                Při šplhání je do nosu udeřila výrazná vůně skořice a třešní, ale to je zřejmě moc nepřekvapilo. Dorazili do chodby, která už přímo vedla do učebny jasnovidectví. V místnosti bylo šero a velmi zatuchlý vzduch. Malé stolky byly obklopené sadami polštářů a na každém stolku byla umístěna křišťálová koule.  Tizian se pokusil zhluboka nadechnout, avšak marně. Vytáhl svou hůlku a namířil s nimi na okna. Ty se s velkým rámusem naplno otevřeli, přičemž se dovnitř dostalo i mnohem více světla.

                Z kabinetu, k němuž vedli dveře ve vzdálenějším koutu učebny, vyšla vysoká postava zabalená do fialového hábitu a několika šál. Zacuchané vlasy doplňovaly brýle enormních rozměrů, které nepřiměřeně zvětšovali modré oči jejich nositelky. „Kdo tady dělá takový rámus. Už je po výuce!" spustila profesorka Trelawneyová.

                „Tady je ta stará čarodějnice! Pojď sem, Sybi!" vykřikl Tizian a sevřel profesorku Trelawneyovou v náručí. Ta stihla jen říct něco ve stylu, co si to dovoluje. Přesto ji naštvaný tón brzy opustil a objetí opětovala. Zavedla je do svého kabinetu a oběma kolegům nalila šálek čaje.

                „Tak jak se máš, Sybi? Tady Jurij říkal, že jseš tu zavřená už strašně dlouho. Zrovna ty! Naplánujeme radši nějaký výlet. Na víkend." řekl Frederic.  Sybila se k tomu nepostavila zrovna optimisticky, takže radši hned změnila téma.