Mezi chodícími mrtvolami

Kapitola XIII

Diana dorazila k Janě. Seděla na Mistrálovi a vyděšeně se rozhlížela.

 „Jsi zpátky!" Zajásala Jana. „Ano, jsem. Musíme si pohnout. Nehodlám čekat, až nás chytí," řekla Diana. Motorku pustila do křoví. 

„Proč jsi to udělala?" zeptala se Jana. „Moc hluku. Nechci, aby nás mutanti následovali. Lepší bude, když pojedeme na Mistrálovi," vysvětlila. Jana mlčky pokývla hlavou. Diana na nasedla na Mistrála, tak aby Jana byla za ní. „Drž se pevně," sykla Diana a pobídla Mistrála do kroku.

Cesta k domovu probíhala hladce. Jednou se zastavily, aby se Mistrál odpočinul. Za lesem Diana sesedla a držela Mistrála za uzdečku.

„Jak daleko ještě půjdeme?" zívla Jana. Diana vzhlédla k nebi. Bude asi půl třetí, pomyslela si. „Ještě tak půl hodiny," odpověděla Diana. 

Procházely okolo ohořelých aut. Když vystoupaly na kopec, Diana před sebou spatřila její domov. „Jsme tady," vydechla a nasedla na Mistrála. Společně pak klusaly směrem do vesnice. Diana si koutkem oka všimla, že v levém korytě cesty něco je. Neměla však už náladu zastavovat, a tak jely dál.

„Diano!" zvolala Aneta. Stála uprostřed dvora s košíkem bylin. Diana vjela do dvora. „Kdo to je?" zeptala se. Diana slezla z Mistrála. „Jmenuje se Jana. Vysvětlím ti to později. Mohla bys prosím zavolat Máju?" Pronesla Diana, která mezitím pomohla Janě dolů z koně. Aneta ji poslechla. Za chvíli dorazila s Májou a Dianiným otcem.

 „Diano? Co to má znamenat?" vyhrkl. „Tati, vše ti vysvětlím," sykla Diana. „To bych ocenil," zamračil se muž. „Májo, vezmi Janu nahoru," řekla Diana. Mája se podívala na svého otce. Ten s povzdechem přikývl. 

Jakmile odešly, Diana spustila: „Byla jsem u nás ve škole. Všichni tam jsou mrtví. Včetně Janiného otce. Její matka i bratr se nakazili. Nemohla jsem ji tam nechat. Ještě k tomu jsem slíbila její matce, že se o ni postarám." 

„Dobře, ale kde bude spát?" povytáhl obočí Dianin otec. „Místo mě. Já se usadím v té upuštěné místnosti nad chlévem. Vše si tam zařídím," vysvětlila Diana. „Dobrá, možná by nám i mohla pomoct," usoudil. „Vysvětli to prosím mámě," poprosila Diana a odešla s Mistrálem do stáje. 

Ve stáji odsedlala Mistrála. „To jako vážně?" Založila ruce Aneta. 

„Co tím myslíš?" Otočila se Diana. „Budeš spát úplně mimo nás," zamračila se. „To je snad jedno, ne?" Obrátila oči v sloup Diana a začala hřebelcovat Mistrála. „Ta místnost měla patřit mě a Petrovi. Chceme bydlet spolu a ta místnost nám to mohla zaručit," zavrčela Aneta. Diana mlčky odešla Mistrálovi pro žrádlo. „To mi na to nic neřekneš?" Křikla Aneta na vracejí se Dianu. Diana nasypala Mistrálovi šrot do žlabu.

„Ne. Nemám ti na to co říct. Mám snad?" Povytáhla obočím Diana. „Petr má pravdu. Od smrti Davida ses hodně změnila," povzdychla si Aneta a zmizela ze stáje. 

Dianě se v očích objevily slzy. Dotkla se svého stříbrného přívěsku. Rychle si slzy setřela rukávem a popadla brašny. Zamířila do opuštěné místnosti. Diana stoupala po starých betonových schodech. Otevřela ztrouchnivělé dveře.  Nebylo zde žádné okno, takže nic nebylo vidět. Diana komunistickým vypínačem rozsvítila světlo. Kdysi bílé stěny byly teď zašedlé a plné pavučin. Všude kolem se válel prach. Tady bude hodně práce, podrbala se Diana na zátylku. Vedle dveří odložila brašny s kopím a šla pro smeták. 

Diana měla po hodině práce zametenou celou místnost. Pavučiny si rovněž odstranila. Naznačila si, kde si vybourá okno. Chtěla zde mít aspoň jedno, aby nemusela tolik svítit. Diana vyšla ven. Ráno si zajedu pro nějaký koberec a barvu. Nejlépe bílou a fialovou. Možná by se mi povedlo i sehnat stůl se židlí. Hlavně budu potřebovat postel a skříň. Porozhlédnu se v některých domech. Nebo tam zajedu hned. Přemítala Diana. Stála opřená o  zrezivělé trubky připomínající zábradlí. Zapřáhnu Mistrála za povoz, ale nejdříve si vybourám to okno, rozhodla se.