Sedmikráska ✅

lísteček první | potkali se na louce

Bylo mi tehdy asi deset, když jsem svou kamarádku poprvé poznala. Ač si většinu svého dětství nepamatuji, tak tenhle den mám zarytý v hlavě a nejspíš tam i pěkně dlouho zůstane. Vždycky na něj vzpomínám, když se cítím osamocená uprostřed oceánu lidí, jímž denně proplouvám. Vykouzlí mi úsměv na rtech, přiměje modré oči zazářit a srdce zastesknout po prázdninách.

Rodiče koupili domek několik kilometrů za Prahou. Nacházel se uprostřed zelených lánů a hustých lesů, kde se to hemžilo srnkami a liškami. Vídala jsem je časně zrána, kdy se nad korunami stromů držela mlha a trávu i v létě pokrýval tenký závoj jinovatky. Plížily se u země a zvědavě pokukovaly po okolí. Nejspíš hledaly něco k snědku nebo se jen ztratily cestou domů.

První noc jsem spala na rozkládacím gauči, který byl na rozdíl od mé pohodlné postele tvrdý a nepříjemně páchl zatuchlinou. Jako malá jsem to překousla a předstírala, že takhle voněl venkov. Před očima se mi při představě vesnice, nebo menší obce mihnul obrázek Ladovy zimy. Přesně takhle to muselo vypadat za hranicemi Prahy! Jinak to nešlo.

Druhý den mě probudilo slunce. Protáhlo se škvírami mezi záclonami a pohladilo mou tvář plnou klidu se spokojeným úsměvem. Oči se mi sami od sebe rozevřely a prohlédly si neznámé místo. V pokoji se nacházela spousta nevybalených krabic, zakrytý nábytek chytající prach a obrázky místní krajiny. To všechno zalité zlatem a jakýmsi zvláštním pocitem. Neuměla jsem jej uchopit. Dodnes nevím, jak nazvat takovou chvilku, ale kdybych si musela vybrat, pojmenovala bych ji přítomností.

Zůstala jsem ležet ještě pár minut, než mě hlad donutil vstát a docupitat bosky do kuchyně. Táta si zrovna vařil kafe, když jsem si sedla na rozklíženou židli a hodila svého plyšáka na oprýskaný stůl. To vycpané psisko bylo mým společníkem, jehož jsem nesměla opustit. Třebaže se někomu mohlo zdát zvláštní, aby desetiletá dívenka tolik lpěla na hračce, já jsem měla vlastní hlavu a nehodlala se Pesinky vzdát.

„Uděláš mi kakao?" rozespale mi splynulo ze rtů. Noční košile se mi vrhnula skoro až ke kolenům, jak ledabyle jsem seděla a opírala se hubenou ručkou o stůl. Hnědé vlasy mi překážely ve výhledu na tátu, který se ke mně otočil a odhalil zuby v úsměvu.

„A chceš ho do puntíkatého hrnečku, Andělko?" zeptal se automaticky vlídným tónem a ignoroval fakt, že jsem neměla pantofle a chodila tak po studené podlaze bosa. Nejspíš neměl náladu na to se dohadovat a dávat mi kázání.

Přitakala jsem. Puntíkatý hrneček pro mě znamenal skoro stejně jako Pesinka. Patřil k mému dětství a byl nedílnou součástí ranní rutiny, kdy jsem popíjela vlažné kakao a cpala se nějakou sladkostí. Ke štěstí mi tehdy stačilo málo.

S tátou jsme seděli venku. Maličký dřevěný stolek a dvojice židliček nám posloužila dobře a poskytla našemu prvnímu ránu ten správný pocit, který nám v Praze tolik chyběl. Jenom já a táta uprostřed ztichlé ranní zahrádky. Příroda se pomaličku probouzela k životu – ptáci cvrlikali, kapičky rosy stékaly po trávě a sluníčko hřálo.

Ani jeden z nás toho moc nenamluvil. Oba jsme si užívali ticho, jehož se nám ve velkoměstě nedostávalo, a věnovali se vlastním myšlenkám. Já jsem nejspíš měla hlavu plnou koupání se v bazénu za domkem a zkoumání okolí. Nemohla jsem se dočkat, až odpoledne vlezu do chladné vody a ochladím svou rozpálenou kůži v průzračné vodě.

Doma jsme na koupaliště nechodili. Raději mi napustili malý bazének na balkóně a nechali mě se v něm cachtat, dokud všechen jeho obsah neskočil na sousedovic oknech. Smála jsem se a hrála si s hračkami, které jsem samozřejmě nezapomněla zabalit s sebou. Každá z nich pro mě měla speciální význam – pojmenovala jsem je a předstírala, že dokázaly mluvit. Často mě někdo přistihl, jak imituji jejich hlasy. Vždycky mi zrudly tváře a sklapla mi pusa.

Po snídani mě táta vzal na procházku po okolí. Vyrazili jsme společně na prosluněnou louku kousíček od našeho pozemku. Štěrková cesta mi křupala pod sandálky, jak jsem poskakovala a Pesince představovala všechno, co jsem zpozorovala. Neodvážila jsem se mluvit nahlas, ale uvnitř hlavy mi běžel rozhovor mezi mnou a plyšovým pejskem, jehož paže už instinktivně tiskla k mé hrudi.

Když se přede mnou objevila zelená plocha porostlá pestrobarevnými kvítky, neváhala jsem a rozeběhla se vstříc nepoznanému. Ignorovala jsem tátovy pokyny, abych nechodila daleko a dávala pozor na čmeláky. Místo toho mě nohy nesly dál a dál, až mě donesly k velkému pařezu, kolem nějž rostly sedmikrásky. Bezmyšlenkovitě jsem se na něj usadila a natrhala si hrstku kytiček pro Pesinku.

„Ahoj," ozvalo se odkudsi a já leknutím nadskočila. Upustila jsem plyšáka i květiny a vyděšeně se zahleděla do očí pihaté dívce. Stála za mnou a prohlížela si mě stejně modrými duhovkami jako já ji. Růžové šatičky měla zamazané od hlíny, když se sehnula a podala mi mého pejska se slovy: „To je ale pěkný plyšák. Je to holka?"

Nevěděla jsem, jak odpovědět. Popadla jsem Pesinku a udělala několik kroků směrem od dívenky s rezavými vlasy. Trochu se mi třásla kolena, protože mě ještě nikdo cizí takhle nevyděsil. Nesnášela jsem ostatní děti. Vždycky se mi smály za mou rozpustilost a dětinské vystupování. Raději bych byla sama s plyšákem a tátou, než abych musela čelit tomu pronikavému dívčímu pohledu.

„Copak tu děláš, Andělko? Našla sis kamarádku?" řekl táta, když ke mně došel a prohlédl si tu drzou holku. Dívenka jej slušně pozdravila a rovnou rukou ukázala na babičku, která se pomalým krokem šourala směrem k nám. Usmívala se a už z dálky mávala. Barva jejích očí mi byla neznámá, ale šedivé vlasy jsem přehlédnout nedokázala.

„Dobrý den," pozdravil otec uctivě starou paní a dal se s ní do dospělácké řeči, které mě vůbec nezajímala. Já jsem totiž všechnu svou pozornost věnovala holčičce. Snažila jsem se překonat stud a představit se jí, ale dívenka byla v tomto ohledu zkušenější, a proto své jméno vyhrkla jako první.

Jmenovala se Růženka.

❀ ❀ ❀

Ach, Růženko. Kdybys jen věděla, že ty tvé modré oči a pihatý obličej mě uhranuly už tehdy. Kdybys mi mohla číst myšlenky a přečíst si to všechno, co jsem tehdy měla na jazyku. Stydlivá Andělka se musela přeci držet zpátky a sledovat tvůj zářivý úsměv a trojčení kolem pařezu.