Sedmikráska ✅

lísteček druhý | nesmíš znát pravdu

Tohle léto bylo naše poslední. Věděla jsem to a musela to říct i Růžence, jenže jsem to nedokázala. Představa, že stanu před dívkou s rezavými vlasy a pronikavým pohledem, mě děsila. Tuhnula mi z toho krev žilách, když jsem si uvědomila, jak těžké to bude. Nemohla jsem se přeci rozloučit s někým, koho jsem znala celičký život.

Růženka – a vlastně i tohle místo za Prahou – bylo mým rájem. Bylo únikem před realitou – před bolestí, pronásledující mě na každém kroku a před strachem, jenž se uhnízdil uvnitř mého mladého těla. Ležel mi na srdci a omotával se kolem něj jako tlustý had. Svíral jej tak pevně, až jsem ztrácela dech, tak pevně, až jsem hrůzou trnula a bála se, že jej rozmáčkne.

Deset měsíců utrpení a dva měsíce svobody. Tak zněl můj život.

Těšila jsem se na léto, protože slibovalo kýženou úlevu. Konečně mi dopřálo čas pro sebe, kdy jsem mohla klidně složit hlavu a vyspat se. Noční můry za mnou nechodily – alespoň v červenci se mi vyhýbaly. Srpen jim otevřel svou náruč a nechal mě spadnout na tvrdou zem. Cítila jsem hořkou pachuť školního roku a vnímala na sobě pohledy spolužáků.

Nechtěla jsem se vrátit. Ještě ne.

Můj mozek procitl a vrátil mě do reality. Seděla jsem na pruhované dece, která byla natažená v chladivém stínu košatých dubů. Skrýval mě před horkým sluncem a nabízel mi příjemné opojení ve zlaté výhni. Usmála jsem se na zažloutlé listy knihy a opatrně po nich přejela bříšky prstů. Černá písmenka mě polechtala a nabídla mi útočiště, které jsem s radostí přijala.

Nechala jsem oči hltat slova a mysl se zatoulat na samotný okraj světa. Takhle bych klidně zůstala navěky. Jen já, moje knížka a letní vánek čechrající růžové vlasy, stažené do volného culíku. Nevědomky jsem si povzdechla a přivřela víčka, abych si mohla představit, jak se hlavní hrdinka vrhá vstříc nebezpečí a...

„Copak to čteš, Angel?"

Ta věta mě skoro stála život. Prudce jsem rozevřela oči a zahodila knížku do zelenkavé trávy před sebou. Nejspíš jsem taky kopla do batůžku s pitím a svačinou, protože jsem ucítila pod botou něco pevného. Celá udýchaná jsem se zahleděla na osobu, která ke mně zezadu přiskotačila a přiložila mi ruce na ramena.

Nesnášela jsem, když tohle Růženka dělala. Věděla, že to nemám ráda, tak proč to nedokázala respektovat? Jen tak tak se mi podařilo vyškrábat na nohy a ubránit se jejímu objetí, jímž mě zahrnula. Nemusela jsem o tom přemýšlet a ruce automaticky sevřely dívčino útlé tělo. Byla oproti mé široké hrudi hrozně drobná, takže se v mé náruči ztrácela. Sotva se jí povedla kolem mě omotat paže, zatímco já bych ji dokázala zvednout ze země.

Odtáhla jsem se a prohlédla si její pihatou tvář. Tmavé linky a řasenka zvýraznily Růženčina veliká kukadla a připomněly mi důvod, proč jsem se do těch modrých studen před léty zamilovala. Zůstávala krásná a něžná, i když byla rámovaná černou, která je činila mnohem dospělejšími. Nezměnil se jen její pohled, ale také způsob, jímž na mě hleděla.

Z Růženky se za těch deset měsíců stala žena. Stejně tak i ze mě se stal někdo jiný. Ztratila jsem dětské rysy a získala plné tvary, za něž by se nemusela stydět kdejaká modelka. Teda já jsem oproti těm modelkám měla ještě několik kilo navíc, takže jsem si nepřipadala vůbec hezky. Brala jsem se jako oplácanou – ne-li tlustou – holku, se špatně obarvenými růžovými vlasy asi do půle zad.

Nohy i ruce mi dneska zahalovalo dlouhé oblečení, neboť jsem nesebrala dostatek odvahy, abych se ukázala v něčem, kde by byly vidět jizvy hyzdící levé předloktí nebo široká stehna plná modřin. Tohle Růženka vidět nesměla. Nemohla se dozvědět to, co se jsem za jejími zády dělala a jak jsem nakládala se svým tělem. Na to ve mně bylo až příliš studu.

„Jak ses vůbec měla?" řekla, když hupsla na pruhovanou deku a prohlédla si knížku, kterou jsem zrovna četla. Zkoumala zrakem černou obálku a zase svazek položila, neboť čtení nebylo nic pro ni. Neměla ráda příběhy tak jako já – raději sledovala filmy a chodila s kamarády ven. Já se doma dívala leda na televizi a po škole se flákala v pokoji, kde na mě čekaly právě mé milované knížky.

„Znáš to. Jako vždycky. Známky dobrý a jinak nic novýho," zalhala jsem naučeně a posadila se vedle ní. Podívala se na mě zkoumavým pohledem a upravila si lem bílého nátělníku, pod nímž se skrývala její růžovoučká kůže. Na chviličku jsem měla strach, že mi neuvěří, ale zdálo se, že Růženka mou lež spolkla.

„Proč máš na sobě tyhle hadry? Vždyť ti musí být vedro," rýpla si do mě a chytila mě za paži, aby zaujala mou pozornost, která se zase rozutekla. Téměř jsem vykřikla bolestí, když se dotkla čerstvých ran ukrytých pod tmavou látkou a lehce je sevřela. Nesměla to zjistit, a proto jsem se kousla do jazyka a něco zamumlala.

Nejspíš to stačilo jako odpověď, protože mě zase pustila a raději se rukama opřela o zem. Dívala se k modrému nebi, po němž si nedovolil vyplout jediný koráb, a kývala hlavou ze strany na stranu. Nedokázala jsem od ní odtrhnout oči. Byla takhle tak krásná.

Zrzavé vlasy rozpuštěné v mírných vlnách rámovaly její líbeznou tvářičku s plnými rty a zasněným pohledem. Ústa lehce pootevřela, aby vydechla a nabrala do nich vzduch smíšený s vůní lučního kvítí. Udělala to tak něžně... Nešlo nad tím ohrnout nos. Klidně bych tu zůstala napořád a sledovala ji, jak dýchá a užívá si vytouženého klidu.

Kdyby jen věděla, co se se mnou dělo. Kdyby jen viděla krvácející šrámy a modřiny na mém těle, tak by tady takhle neseděla. Do postoje by se jí promítla zloba a strach. Křičela by na mě a nutila mě s tím skoncovat. Napomínala by mě. Nejspíš by mi jednu vrazila a osočila se, kdybych se bránila. Řekla by to našim. Zavřeli by mě do léčebny...

Tohle tajemství jsem prostě prozradit Růžence nesměla, ač jsem si to přála. Zasloužila si znát pravdu. Někdo ji přeci znát musel.

❀ ❀ ❀

Má sladká, Růženko. Ty netušící poupátko... Tehdy jsem měla strach ti přiznat, co se mi honí hlavou. Tehdy jsi nesměla vidět ty odporné řezy v mých rukou, černé modřiny na stehnech a bolest, kterou jsem nosila v srdci. Nebylo ti souzeno se topit se mnou v moři utrpení. Neměla jsi polykat hořkost mých slz ani kyselost nenávisti, s níž jsem každý večer ulehala. Měli jsme spolu prožít ráj. Bylo nám souzeno vykonat poslední obřad sedmikrásek a navěky se rozejít.