Sedmikráska ✅

lísteček pátý | má mě ráda

„Chtěla bych se jít zítra koupat, Angel. Bazén už máte napuštěný?" pravila Růženka ze svého místa vedle mě a protáhla si ruce. Bílé triko odráželo slunce, když se naklonila pro oříšky a strčila si plnou hrst do úst.

Samozřejmě, že jsme měli napuštěný bazén. Táta ho napouštěl každé léto a nikdy na to nezapomínal. Věděl, jak moc ráda jsem chodila se svou kamarádkou se koupat a nebyl rád, když jsme se rozhodly jít k nedalekému rybníku. Bál se o mě – možná se vlastně bál víc o Růženku.

„Máme," odpověděla jsem automaticky a dodala: „Jenže já se koupat nepůjdu."

„Proč ne? Myslela jsem, že to máš ráda, a navíc bude zejtra hrozný vedro," prohlásila zrzka a podívala se na mě s otázkou v očích. Snažila se mě obměkčit tím svým nevinným pohledem, ale já prostě nemohla říct ano. Nešlo to a důvod jsem jí nehodlala sdělit, neboť bych tím prozradila své tajemství.

Založila jsem ruce na prsou a odložila knihu stranou. Snažila jsem se uklidnit a zachovat chladnou hlavu, což mi nikdy moc nešlo. Buď jsem propukla v hysterický pláč, nebo jsem se proměnila v zuřící bestii dštící oheň.

„Prostě to nejde. Tečka. Nechci o tom mluvit," odsekla jsem a zatvrzele po ní šlehla zrakem. Všimla jsem si, že se jí má slova dotkla. Vypadala najednou tak zaraženě a smutně... Měla bych se omluvit a něco říct, ale nevěděla jsem co. Kdybych se pokusila svou situaci popsat, donutila by mě se otevřít a prozradit se.

Růženka se na mě podívala. Několikrát otevřela ústa, aby promluvila, ale vždycky je zase sklapla a radši zůstala zticha. Mlčení mezi námi zůstalo ještě nějakou dobu. Každá z nás se věnovala vlastnímu světu a sledovala nádherné okolí. Dívala jsem se směrem k vesnici. Červené střechy a velký kostel na mě upíraly pohled a probodávaly mě stejně jako kamarádka. Vyčítaly mi mé tajnůstkářství a mračily se, když jsem na ně vycenila zuby.

Prsty v trávě zapátraly po čemkoliv, čím bych se dokázala rozptýlit. Narazily na povadlou sedmikrásku a bezmyšlenkovitě ji utrhly. Zírala jsem na bílý květ s jasně žlutým středem a postupně otrhávala drobné lístečky. Jakýmsi způsobem mě dětská hra „Má mě ráda, nemá mě ráda" uklidňovala. V duchu jsem opakovala slova, než jsem došla k poslednímu lístku.

Má mě ráda.

„Není na to ještě brzo? Máme pořád skoro celej měsíc," řekla Růženka, jakmile spatřila, co to tam prsty dělám, a spočinula pohledem na mých smutných rtech.

Zasmála jsem se: „Já vím, ale..." Má ústa se přestala pohybovat.

„Budeme se stěhovat. Předpokládám, že ti to už táta řekl," doplnila za mě a podívala se mi ledovým pohledem do očí. „To proto se chováš tak divně? Bojíš se, že už se neuvidíme?"

„Tak jsem to nemyslela, Rosie," prohlásila jsem celá zmatená.

Ona se stěhuje? Nikdo mi o tom neřekl. Znala jsem jenom vlastní důvod našeho rozloučení, ale o tom, že by se měla i moje Růženka stěhovat, jsem nevěděla nic.

„Tak jak jsi to myslela?" vyštěkla na mě přísně a postavila se. „Celou dobu seš nějaká divná. Mlčíš, nosíš dlouhé rukávy... Je něco špatně, Angel?"

Zůstala jsem zticha. Zřejmě jsem nebyla tak nenápadná, jak jsem si myslela. Zřejmě prohlédla skrze mé snahy skrývat vlastní utrpení. Všimla si toho. Kdo by si také nevšiml, když jsem odmítala svléknout dlouhé rukávy a nohavice. Ach bože, jak jsem mohla být tak hloupá a naivní?

„To je v pořádku, jestli nechceš mluvit. Já ti rozumím, Angel. Jenom..." Tentokrát ustala v řeči ona.

Zvedla jsem zrak od jejích bledých lýtek a pohlédla do studánek. Tentokrát se v nich opravdu objevila voda, která přetekla a sklouzla po Růženčiných tvářích. Toužila jsem se taky postavit a prsty drahokamy setřít, jenže jsem strnula na místě a nedokázala se hýbat. Sledovala jsem jenom, jak smutek rmoutí tvář mé Růženky a krade jí ten poklidný výraz.

„Mám tě ráda, Andělko, a bojím se o tebe," přiznala a sklonila se ke mně. Objala mě a vzlykla do mých růžových vlasů. Sotva jsem udržela slzy na místě, když na mě dolehla tíha jejích slov. Chvěly se mi ruce, které neopětovaly objetí.

Nevím, jak dlouho jsme takhle setrvaly, ale když se Růženka odtáhla a podívala se na mě, uvědomila jsem si, že jí dlužím pravdu a hrstku upřímných slov. Jenže všechna zůstala uzamčená hluboko v mém srdci a klíč, který dokázal odemknout dveře k nim, se ztratil v oceánu mého utrpení. Postupně rezl, až zrezne úplně a rozpadne se na prach.

„Vezmeš mi pak deku? Půjdu domů," řekla svá poslední slova Růženka a ztratila se mi z dohledu. Kráčela spěšně a rychle se vzdalovala. Slyšela jsem pouze skřípání štěrku z přilehlé cesty a pár potáhnutí nosem.

Jedna moje část toužila se rozběhnout za ní a přitisknout horké rty na ty její, ale ta druhá si přála se jen propadnout do země a zmizet. Na kůži mě polechtal večerní chlad. Slunce se chýlilo k západu a nebe zbarvila nádherná scenérie barev od nejtemnější rudé po jasně oranžovou. Sledovala jsem hru světel a stínů a přemýšlela nad tím, zda ještě někdy uvidím tak nádherné červánky.

❀ ❀ ❀

Byla jsem hloupá. Měla jsem sebrat odvahu a běžet za tebou, dokud jsem ještě mohla. Kdybych nebyla tak zbabělá a zahleděná do sebe a svých problémů, viděla bych, že ses mi snažila pomoct. Nabízela jsi ruku tonoucímu, který raději dál plácal kolem sebe a nechal se stahovat ledovou vodou níž a níž. Ten večer jsem si vyčítala ještě mnohokrát, ale nikdy jsem se ti za něj nepřišla omluvit. Nejspíš jsem se styděla ti přiznat, kolik pro mě tvá slova znamenala a jak moc jsem si přála, abys to udělala. Taky tě mám ráda, Růženko, nejraději na celém světě.