Sedmikráska ✅

lísteček třetí | bolest je mou milenkou

Slzy mi kanuly na bledé ruce. Byl večer. Slunce se za zelené kopce sklonilo před mnoha hodinami, ale já jsem stále nespala. Bděla jsem ve svitu jedné slabé lampičky a snažila se uklidnit. Moje srdce tlouklo tak hrozně rychle a dech mu nestačil. Každý hluboký nádech provázelo bodání na hrudi a svíravý pocit v oblasti žaludku. Přišlo mi, že snad každou chvíli vyzvracím všechno to nic, které se tam od večeře ukrývalo.

Kyselost v krku a slanost na jazyku. Takhle chutnalo moje utrpení.

Bylo mi tak hrozně zle. Vůbec jsem si neuvědomovala, že jsem na rtech mimo kapičky slz měla ještě krev prýštící z nosu. Nedokázala jsem to vnímat. Bylo mi to úplně jedno. Žal narůstající uvnitř hlavy a zoufale se deroucí ven si žádal totiž veškerou mou pozornost. Zajíkala jsem se strachy a vzlyky, jež mnou už hodinu otřásaly.

Pokoušela jsem se zůstat potichu, aby za mnou táta nepřišel a nezačal se vyptávat. Kdyby mě našel v takovém stavu... Co by vlastně udělal? Přemýšlení nad všemi možnými scénáři mi jen přitížilo. Potřebovala jsem se uklidnit a začít zase racionálně uvažovat. Pod vlivem emocí měnících se z ostrého a bodavého vzteku na tupý smutek bych nedokázala ani s jistotou říct, jak se jmenuju.

Růženka odjela.

Když jsem ji ráno šla navštívit, čekalo na mě zjištění, že celá její rodina musela jet zpátky domů a vrátí se... Vlastně jsem nevěděla, kdy se vrátí. Neřekla mi to. Postavila mě před hotovou věc. Poslední léto. Musela jsem Růženku vidět. Prostě musela! Jinak to nešlo. Nikdo mě nemohl obírat o čas s ní. Přišla jsem si tak zrazená a ublížená. Polovinu dne se mnou cloumala zloba, která mě nutila zatínat pěsti a zarývat nehty hluboko do dlaně.

Proč mi to neřekla? Proč mi neřekla, že jede pryč? Neodpovídala mi. Snažila jsem se zjistit, kdy se vrátí, abych se mohla soustředit na nějaký termín, ale Růženka mě zatvrzele ignorovala. Nechala mě se topit v zoufalství – tápat v hlubinách strachu a nejistoty.

Moje hlava vymýšlela ty nejrůznější scénáře a přiváděla zpět dávnou bolest. Připomínala mi, co mě čeká, až padne srpen, až se vrátím domů a octnu se zase tam, kde nechci být. Celý svět se zdál zmatený. Neudržela jsem myšlenky v jedné řadě. Nezvládala jsem to.

Vztek střídala úzkost a potřeba si ublížit. Jen to dokázalo odvrátit stres. Proměnilo to chmury ve fyzické utrpení. Štípající řezy, podlité modřiny... To všechno bylo mnohem lepší než čelit představám, které mě dusily a vyvolávaly mi tak silné závratě.

Sama jsem z toho zmatená. Jak jen taková hloupost dokázala spustit něco takového? O nic přeci nešlo.

Jenže pro mě a mou chorou mysl to znamenalo něco jiného. Vnímala jsem svět zcela jinak. Nikdo nedokázal pochopit, co ve mně vyvolávala odmítnutí, nečekané změny a špatně zvolená slova. Bála jsem se to navíc někomu přiznat. Bála jsem se přiznat, že zrušení schůzky mi způsobovalo psychický kolaps a záchvaty šílenství.

Připadala jsem si jako cvok. Ztracená a osamocená. Blázen.

Někdy nad ránem jsem se konečně sebrala a uklidnila. Nohy mě donesly do koupelny, kde jsem si opláchla uplakanou a zkrvavenou tvář a zchladila žár v hrdle. Na mém obličeji se nacházely patrné stopy po nespavosti. Kruhy pod očima a bledé líce toho byly jen příkladem. Zacuchané růžové vlasy rámovaly mou tvář a dodávaly celému mrtvolnému vzhledu cosi lidského.

Nejradši bych klesla na kolena a znovu propukla v pláč, ale to nešlo. Čekalo na mě ráno a další den plný předstírání úsměvů – nasazení masky vyrovnané mladé dívky se zájmem v knihách a chlapcích. Jen kdyby někdo doma věděl o tom, že mé sny byly plné dívek s rezavými vlasy a pihatým obličejíkem. Jen kdyby znali pravdu o tom, kam mi sklouzával zrak a kde jsem nechávala zapíchnutý pohled.

Představy o ženských tělech a jejich nádherných křivkách mě provázely už pár let. Tajně jsem o nich snila a toužila se jich dotknout. Jen jednou, alespoň jednou.

Zavřela jsem oči a vypustila vzduch ústy. Mozek mi automaticky vytvořil představu Růženky. Usmívala se a držela mě za ruku. V očích měla jiskřičky štěstí a pihatý nosík lehce zvednutý v širokém úsměvu. Někam mě vedla. Běžela kousek přede mnou a chichotala se. Následovala jsem ji. Dostala se ke mně dokonce i její květinová vůně. Nebyla jsem si jistá, proč mi připomínala sedmikrásky, ale určitě za to mohl náš rituál.

Z mých rukou zmizely bledé i čerstvé jizvy. Byly celé neposkvrněné. Stejně jako moje láska k Růžence.

❀ ❀ ❀

Byla jsi mým světem, Růženko. Jediným světýlkem v moři černého světa, který se ke mně obracel zády. Nikdy jsem ti neřekla o svých problémech – chtěla jsem tě mít čistou a krásnou – ty obavy by tě pošpinily. Nalepily by se na tvou mléčnou kůži a způsobily jí stejně ošklivé jizvy jako mě. Udělaly by z tebe někoho jiného, a to se stát nesmělo. Nedopustila jsem to. Zůstala jsi mi taková, po níž jsem vždycky toužila – netknutá jako mladičký plátek růže.