Sedmikráska ✅

lísteček čtvrtý | sladké sny, andílku

Na tváři mě políbilo horké zlato ladně se klouzající po drobném nose a bradě vystrčené vpřed. Cítila jsem jeho teplo a usmívala se do slunečního třpyt, jjako by to byl ten jediný smysl mého života. Nos polechtala vůně louky a kůži napjal dotek trávy plné ranní rosy. Ten lehký vánek, který mi přinesl něžný hlas, se rozhodl věnovat stromům ještě jednu píseň.

Když jsem otevřela oči a ohlédla se přes rameno, na prosluněném palouku stála Růženka. Bílé šaty za ní vlály, jak se ke mně blížila, a její růžovoučký obličej zůstával i nadále plný klidu. Tonula jsem v hloubce modrých studniček a nalézala v nich útěchu, již mi nabídly. Tak mladé a krásné... stejně jako ty mé. Na rozdíl od dívčiných pomněnkových duhovek protkaných zlatými nitkami se ty moje leskly jako ocel. Byly také tak chladné a tvrdé jako kov a odrážely světlo mnohem matněji, až se zdálo, že jej pohlcovaly.

Růženka se posadila vedle mě. V tom svém andělském rouchu připomínala zjevení ze snů – tím vlastně také zůstávala. Nikdy by si na sebe nevzala takhle průhledné šaty a nikdy by si nenechala zrzavé vlasy neupravené. Vždycky je nosila učesané a uhlazené – nesnášela, jak jí dělaly drobné prstýnky a tvářily se jako kudrlinky.

Zůstala němá. Já také zachovala mlčení. Místo řeči se mě Růženka dotkla na bledé ruce a naklonila se blíž k mému obličeji. Nedokázala jsem ovládat sebe ani své okolí. Hrála jsem podle předem daného scénáře, když se naše rty setkaly a já pocítila chuť jejích úst na jazyku. Mohla jsem jen snít o tom, zda takové byly i ve skutečnosti, nebo zda místo sladkého nektaru v sobě skýtaly palčivý jed.

Pažemi se omotala kolem mého krku a přitiskla ke mně své drobné tělo. Přejížděla jsem jí palcem po líci a hladila ty neposedné pihy ve snaze je setřít. Byla tak něžná a opatrná. Téměř se bála projevit svůj cit, i když tohle nebyla realita – dokonce i její snové ego se zdráhalo otevřít dveře a skočit se mnou do propasti pravdy.

Po krátké výměně horkých polibků se Růženka odtáhla. Zírala na mě prázdným pohledem a nevěnovala ani špetku pozornosti krvi, která zašpinila bílé šaty. Byla úplně všude. Měla od ní potřísněný nejen oděv, ale také tvář, po níž stékaly drobné kapičky šarlatových slz. Jednu z nich jsem se pokusila setřít, ale během toho pohybu se mi podařilo vytvořit další. Každý můj dotek přinášel další a další krev.

Podívala jsem se na své ruce. Z bledých jizev prýštila čerstvá krev. Každičký stroupek nebo škrábanec se otevřel a zanechával po sobě stopy v podobě rudé. Věděla jsem, co to znamená, ale neodvážila jsem se to přiznat. Musela jsem se probudit a vrátit se do skutečného života. Šlo to mnohem snáze, když jsem si uvědomila, že se jednalo pouze o iluzi vyvolanou mou představivostí.

Probuzení mě uvrhlo na tu samou louku. Zase jsem se nacházela ve stínu stromů, ale tentokrát jsem ležela na boku s hlavou podloženou knihou. Musela jsem usnout. V noci jsem toho tolik nenaspala a tenhle klid mě ukolébal a nechal vstoupit do říše, kde se z hrdinů stávali měkkýši a kde pobudové získávali bohatství.

„Mumlala jsi ze spaní," ozval se známý hlas, který mě donutil se prudce zvednout a zahledět se do očí dívce ze snu. Růženka seděla na druhé dece vedle mě a ujídala z pytlíku oříšky. Nevěděla jsem, jak dlouho tu byla, nebo proč mě nevzbudila dřív, ale její přítomnost mi vlila do žil nový život. Neodvážila jsem se ji požádat o objetí, ačkoliv jsem po něm toužila a téměř se rozplakala, když se ke mně natáhla a vyslyšela mé přání.

Pocítit Růženčinu ženskou vůni a sevřít to útlé tělo v náruči mě uklidňovalo, ale zároveň naplňovalo vztekem. Chuť se rozkřičet a vyčíst dívce to, že mě opustila a nedala mi o tom vědět, se mi drala na jazyk. Málem jsem to udělala – už jsem se nadechla a chystala se spustit, když se ona na mě smutně zadívala a vše vysvětlila.

Musela odjet za rodinou. Doma se něco přihodilo a ona tam musela. Jinak to nešlo.

Neřekla mi víc. Mluvila o své odjezdu stroze a lesk v jejích očích pominul. Místo něj se modré studny zakalily černou a donutily mě se zamyslet nad tím, zda i Růženka měla nějaké trápení. Ani jedna z nás o svých problémech nemluvila – rozhodně ne o těch vážných. Zůstávaly jsme cizinky – znaly jsme o sobě všechno, a přesto tak málo.

Dychtila jsem po tom znát odpovědi, ale něco mi říkalo, že to takhle bylo lepší. Tajemství za tajemství.

Svět mimo tuhle louku a sousedství pro nás neexistoval. My dvě patřily do tohoto ráje. To, co se dělo mimo léto a ovlivňovalo životy každé z nás, patřilo výhradně domovu. Nesmělo to narušit pocit netknutí, ani připomínat bolest v našich srdcích. Létu patřil opar zapomnění a já to tak hodlala nechat.

❀ ❀ ❀

Zažehla jsi ve mně jiskru zvědavosti. Od toho odpoledne jsem každý den toužila po tom znát tvé tajemství. Dychtila jsem celým tělem po tom tě prozkoumat nejen rukama, ale také znát ta nejtemnější zákoutí tvé mysli. Stala ses otázkou, i když jsi byla odpovědí, Růženko. To tys byla řešením mého problému, jako já byla řešením toho tvého. To jsme tehdy nevěděly. Hvězdy nám tohle nehodlaly propůjčit a já se s tím smířila. Prozatím.