Sedmikráska ✅

lísteček sedmý | v náruči hvězd

Padl večer. Noc se k nám přikradla a potajmu převzala kontrolu nad blankytnou oblohou, kterou ještě před chvílí obývaly načechrané mráčky a již pokrýval pozdní ruměnec. Všechny odstíny červené a růžové zachvátily západ a obarvily jej jako nádherný obraz. Vždycky mi připadalo, že za tím musel stát nějaký umělec. Náhoda nedokázala stvořit něco tak jedinečného a úchvatného – tomu jsem odmítala věřit a stála si za svým.

Byly jsme opřené o kmen stromu, z jehož úkrytu jsme sledovaly noční nebe poseté kupou hvězd. Právě dneska měly padat. Roj asteroidů bude pršet a vytvářet na obloze nádherné záblesky. Obě dvě jsme je viděly už mockrát – staly se pro nás jedním z mála letních zážitků, které se opakovaly každoročně. Vlastně tohle padání hvězd bylo jen výmluvou pro rodiče, proč zůstat venku déle.

Sem tam se nějaký ten úkaz objeví, ale jak už jsem věděla, tak se nejednalo o nic výjimečného. Za hodinu uvidíme jeden dva, a to ještě budeme rády. Nešlo vůbec o ty hvězdy. Šlo tu přeci o nás a o možnost zůstat dneska pod širákem.

Růženka se dívala na oblohu. Nejspíš se snažila uhádnout, zda to blikající a pohybující se bylo jen letadlo, nebo šlo opravdu o ISS. Ani jedna z nás to nedokázala rozlišit, takže jsme si automaticky usmyslily, že nad námi proletělo UFO.

V matném měsíčním svitu byla pokožka Růženky jako porcelán. Drobné pihy z něj vystupovaly a činily tak její vzhled ještě magičtější. Sledovala jsem ji jen po očku, aby to nevypadalo zvláštně a nápadně. Občas mi zrak zavítal na nebe, kde se pořád nic nedělo, ale mnohem častěji padal právě na její rty, pohybující se a lapající po dechu, kdykoliv se vzrušila.

Jiskřivé oči dál bádaly po padajících hvězdách a snažily se odhalit taje vesmíru, zatímco já sbírala odvahu a přemýšlela nad tím, jak maličká jsem oproti tomu nahoře byla. Neznamenala jsem nic. Ve světě planet a galaxií jsem nepředstavovala ani smítko prachu. Vždyť i asteroidy – kusy kamení bez života – dokázaly víc než já.

Celý můj svět byl ničím. Nezáleželo na mě, když se nad mojí hlavou odehrávalo něco mnohem většího. Co vlastně existence jednoho člověka představovala? Nic. Další z mnoha miliard, jehož vzápětí nahradí někdo jiný. Každou chvíli se narodí víc dětí, než jich umře. Až mě přivítá smrt, pohřbí mě na místě, kde už dávno někdo ležel. Zaberu místo někomu jinému – někomu, kdo žil spoustu let přede mnou a jehož rodina už nejspíš neexistuje.

Kým vlastně jako člověk jsem? Jsem jenom hromádkou atomů? Jsem jenom tělem s vlastním vědomím? Kdo jsem já? Jsem mozek? Jsem vědomí? Existuje vůbec svět, nebo je všechno jen mým výmyslem?

„Koukej!" strčila do mě Růženka a já prudce zamrkala.

Najednou se po obloze přehnalo několik drobných záblesků. Mohlo jich být tak pět za sebou. Prolétly nad našimi hlavami v úplné tichosti, jako by se chtěly jen ukázat. Donutilo mě to se usmát a trochu víc posunout k Růžence. Cítila jsem její ruku na svém koleni a dotek v oblasti ramen, kam si během chvilky položila hlavu a dál sledovala nebe.

„Tolik jsme jich nikdy neviděly," prohlásila tiše. Opatrně jsem ji pohladila po zrzavých vlasech a zapomněla na svazující myšlenky. Strach jako by mě snad na chvilku opustil. Cítila jsem se dobře. Pod širým nebem uprostřed divoké krajiny, kde se ozývalo jen listí a zvířata, nám oběma bylo nejlépe.

Povídaly jsme si a smály se. Opadlo napětí. Padající hvězdy a noční chládek nás uklidnil. Přišla jsem si najednou opravdu lehce. Bylo to, jako by snad úplně všechno závaží z mého hrudníku zmizelo a zanechalo jej prázdný. Umožnilo tak průchod mému srdci a emocím v něm skrytým. Bez zábran, posilněná trochou laciného alkoholu a po dni stráveném na slunci, mě nic nedrželo.

Chtěla jsem pouze Růženku. Její doteky a horkost sametových rtů. Pamatuji si, že jsem upila z láhve vína a skopla černé tenisky. Zpocené ponožky se mi lepily k chodidlům, na nichž mě zaštípal večerní chládek. V této poklidné, ač velice příjemné atmosféře nám bylo všechno jedno. I kdyby začalo pršet, i kdyby se přihnala ta největší bouře...

„Dneska je opravdu hezky," začalo splývat z mých úst. Mluvila jsem k Růžence se ztracenou odvahou a přímým pohledem, jehož se celé léto nedočkala. Jako by mě snad někdo vyměnil. Nechápala jsem a dodnes stále nechápu, co se to se mnou v tu chvíli stalo, ale nepoznávala jsem se.

Dívka se vedle se usmála a odhalila své krásné rovné zuby. „A víš, že máš pravdu? Dneska je fakt pěkně."

Podívala se na mě a já v jejích modrých očí spatřila hvězdy. Tančily tam jako roj světlušek, o němž jsem věděla, že jej cestou domů potkáme. Byla tak nádherná. Opatrně jsem se k ní přiblížila a dotkla se prsty její ruky. Opírala se dlaní o zem, aby neztratila rovnováhu, když se ke mně naklonila a nosem se téměř dotkla toho mého.

Takhle zblízka jsem Růženku nikdy neviděla. Připadala mi najednou velká. V azurových studnách bych se mohla utopit, kdyby mě nezachránila černá propast a nestáhla mě do svého nitra. Sklouzávala jsem níž a níž a propadala se do náruče jejího pohledu. Bledé kůže, rozsypané pihy a zrzavý závoj vlasů.

Nevím, kdo z nás se pohnul jako první. Nevím, zda jsem to zavinila já, nebo ona, ale naše rty se velice rychle spojily. Nedokážu si vybavit, jak k tomu došlo. Vzpomínám si pouze na teplo, které se rozlilo mým tělem, a sladkou chuť, jež naplnila moje ústa. Doteky jejích rukou byly úplně všude. Cítila jsem Růženčiny dlaně a vnímala něhu, s níž mi přejížděla po zádech.

Přitiskla mě ke stromu. Narazila jsem do tvrdé kůry a otřela se o ní, když se o mě dívka opřela a rozkročmo si na mě sedla. Nevnímala jsem váhu jejího těla. Poslouchala jsem pouze tep svého srdce a šustění trávy pod našima nohama. Na chviličku jsem uvěřila, že je to znovu jen sen. Nepředpokládala jsem, že by se někdy něco takového stalo, ale když má představa nekončila a akt pokračoval dál, došlo mi to.

Jizvičky na předloktí mě začaly pálit. Určitě jsem si nějaké stroupky strhla a rány se znovu otevřely, avšak na tom mi už nezáleželo. I kdyby tu měla skončit kaluž krve, tak na tom prostě nesešlo. Nebála jsem se. Neměla jsem strach. Poprvé a možná taky naposledy.

❀ ❀ ❀

Zbytek jsem se milovaly. Pamatuješ si to? Milovaly jsme se pod noční oblohou za cvrkání hmyzu a zpěvu nočních ptáků. Dotýkala ses mě tam, kde se mě ještě nikdo nedotkl. Viděla jsi úplně všechno, stejně jako jsem já viděla vše, co jsi mi ukázala. Tvoje útlé tělo, míhající ve stříbrném svitu měsíce, a líce poseté těmi rozkošnými pihami. Připadala jsi mi tak moc krásná, Růženko. Chtěla jsem, aby ta chvíle trvala navěky. Toužila jsem po tom zmrazit čas a zůstat lapená v momentě, kdy jsi svoje rty měla přitisknuté na těch mých. Naše poprvé bylo tím posledním. Jenže to jsme tehdy ani jedna netušila.