Christmas with you, my Brother.

I' ve family?! We' re siblings?!

*Harry*

"Promiňte kluci, ale jenom se na něco zeptám tady Harryho... To že jsi mi neřekl, že jsi ve skupině mi je jedno, ale to že jsi mi neřekl, že jsi ve skupině s někým, kdo se jmenuje 'Horan' od tebe nebylo hezké." jen co to dořekla se na ní kluci koukali jako na blázna, jenom já jsem se koukal do země a snažil jsem se přijít na nějakou výmluvu. Stojíme tu asi deset sekund, ale mě to přijde jako věčnost. Sice nemám žádnou výmluvu, ale toto ticho mi vážně leze na nervy.

„Promiň Stephani. Já, no než jsem si uvědomil, že jsi řekla Horan, a než jsem si to srovnal nějak v hlavě, tak si mě vyhodila ven." 'Skvěle Harry. Ještě jí to dávej za vinu.' Ok, moje podvědomí má možná pravdu, ale já za to nemůžu, mluvil jsem rychleji, než jsem myslel. „No, a když jsem s to uvědomil tak jsem ze zeptal Nialla a,... a to mi tak nějak říká, že jsi mi neodpověděl Nialle!" Včera jsem byl asi tak unavený, že mi nedošlo, že mi neodpověděl, a nebo jsme to zase zakecali, fotbalem. Jo to bude tím.

„No...Ehm... Promiň Harry?" vážně?! Promiň Harry? Nezajímá to jenom mě, ale určitě i Stephani a i Nialla, pokud o tom teda něco neví.

„Hele, co takhle jít pryč z tohohle blázince a nějak to vyřešit? Sice to neříkám ráda, ale můžeme jít ke mně domů, je to asi deset minut cesty." Stephani nás všechny vyrušila z přemýšlení a její návrh se mi velmi líbil. Nebudeme tvrdnout tady na té příšerné oslavě, nebo co to vlastně je a budeme doma u někoho jiného, než jen u nás ve vile.

„To je dobrý nápad, myslím, že budeme mít alespoň klid na to, přijít na to o co se tu vlastně jedná, protože já se v tom úplně ztrácím." Ach Louisi, myslím si, že nejsi sám, kdo se v tom ztrácí, podle zmatených pohledů Zayna, ale ani já se v tom vlastně úplně nevyznám.

„Dobře, tak počkejte před halou, já jenom něco skočím říct Simonovi a hned u vás budu." Proč Simonovi? Jo a jo vlastně, ona tu na to vlastě dohlíží... S klukama jsme před halou čekali asi pět minut. Stáli jsme tam v naprosté tichosti, když už jsem se nadechoval, že něco řeknu, přišla Stephani a řekla nám, ať jdeme za ní.

Když jsme přišli k ní domů tak jsem nedělal nic jiného, než že jsem žasnul. Vážně má to tu dokonale zařízené a uklizené, je vidět, že má ráda pořádek. To o nás říci nemohu, ale uklizeno ve vile máme, to jo.

„Máš to tu krásné Stephani." Z mého přemýšlení mě vytrhly až Liamova slova. „Ehm... Děkuju. Mmm.. Promiň neznám vaše jména, teda kromě tady Harryho." Když řekla mé jméno, tak jsem cítil takový příjemný pocit u srdce, nevím, čím to bylo. Jsem zamilovaný? No je to možné, protože koku by se Stephani nelíbila. Měla dokonalou postavu, nebyla ani moc hubená ani moc tlustá, měla delší hnědé vlasy, které byly na koncích zesvětlené a to hlavní, nepatlala na sebe tunu různých make-upů a není to žádná namyšlená fiflena.

„Jo promiň, já jsem Liam. Tohle Zayn, Louis a Niall. Harryho už znáš." Když je Liam představil, tak jsme začali řešit to, o co vlastně jde, že mají Niall a Stephani stejná příjmení...

*Steph*

Dneska už je toho na mě moc. Nejdříve ta namáhavá příprava vánoční párty, ze které jsem se stejně vyvlíkla tak, že jsem Simonovi řekl, že mi je špatně. Zjištění, že mám nejspíše nějakou rodinu, kromě mé tety, která mě vychovávala od mého narození, zde v Londýně. Pokaždé když jsem se jí zeptala, proč nemám maminku a tatínka, mi odpověděla „Víš zlatíčko, tvoji rodiče tě nemohli vychovávat, tak tě dali ke mně, ale nadevšechno tě milují a nikdy nepřestanou. Stejně jako já." Měla jsem ji ráda.

Ano bohužel měla, před půl rokem zemřela, protože ji nějaký debil srazil na přechodu, když ujížděl policistům a ona to nepřežila. Stýská se mi po ní, protože to byla má jediná rodina, ale co nadělám.

Ona jako jediná věděla, že mě jeden kluk znásilnil. Původně jsme spolu chodili, on byl ve druháku a já v prváku na střední umělecké, ale potom na mě začal naléhat, že TO chce, ale přeci jenom mi bylo patnáct a já jsem nechtěla být jako ostatní, nezodpovědné holky, které o to přijdou v patnácti s prvním klukem, kterého vidí, v šestnácti otěhotnět, v sedmnácti porodit a nedodělat školu, kvůli vlastní blbosti. Od té chvíle co mě znásilnil, jsem se uzavřela do sebe a neměla jsem žádné kamarády, natož nějakého kluka.

Ale abych zase nevzpomínala na ty příšerná léta mého života. Dnes jsem zjistila, že Niall je můj bratr. Když se mnou moje, teda naše matka, otěhotněla, tak nechtěla jít na potrat, ale nemohla si mě ani nechat, protože moje rodina měla malý baráček a pět by se nás tam nevešlo. Ano mám ještě jednoho staršího bratra - Grega. Mamka se s její sestrou, tedy mojí tetou Amelií dohodla, že budu 'její dítě', protože ona děti mít nemohla.

Ano je mi líto, že mě mamka takto odložila, ale zase jsem ráda, že jsem objevila svého bratra. Všichni kluci mi na sebe nechali telefon a Niall mi slíbil, že až za dva dny pojede domů do Mullignaru, že můžu jet s ním, abych prý také poznala svou vlastní rodinu.

Podle mě, mi teď začíná úplně nová část života, kterou jsem si nedokázala představit ani ve snu. Ještě chvíli jsem přemýšlela nad tím, co vlastně budu v Mullignaru dělat, co jim tam řeknu? „Ahjl mami a tati, jsem vaše dcera, kterou jste před devatenácti lety odložili u mojí tety, která mimo jiné před půl rokem zemřela." Hmm to asi ne. Jak jsem tak přemýšlela, tak jsem se unavila na tolik, abych zvládla usnout. Tedy usnout, stačily by dvě minuty, ale néé, mně někdo musí napsat sms.

'Pardon jestli budím, ale do Mullignaru pojedeme už zítra v devět ráno. Ahoj. xx Ni.' Ach bože. Mohl mi alespoň napsat na jak dlouho, protože pochybuju. Že tam pojedeme na otočku.

'V pořádku. Na jak dlouho pojedeme? Abych věděla co si zabalit. xx Stephi .' Čekala jsem ještě deset minut, ale nikdo mi neodepsal. No co, jestli napíše, tak si to můžu přečíst i ráno.

pozn. autorky.: hlásím se s novým dílem. omlouvám se za případné chyby ;) ... doufám že se díl líbil. zítra přidám další :) jako v každém díle, prosím o votes a koment. love ya *Brunette ♥♥♥
PS.: mockrat dekuju za celkovych 65 precteni, protoze toto vzniklo jenom z jedne ubohe myslenky. :* ♥