*Stephani*
Vzbudila jsem se za zvuků písničky Midnight Memories? Jo myslím, že jo. Dobrovolně jsem si tam tu písničku nedala, dali mi jí tam kluci ve chvíli, kdy jsem byla ve sprše. Natáhla jsem ruku pro mobil a hovor jsem přijala.
"Ahóóój." Harry. Že mě to nenapadlo. Jenom on může lidi budit v, v.... Kolik vlastně je? Oh, aha ono je 11 hodin.
"Co potřebuješ Hazz?" je mi jasné, že po mně něco chce. Proč by mi jinak volal?
"Napadlo mě jestli nechceš zajít na oběd a ještě jestli mi nechceš jít otevřít dveře, protože není zrovna nejaký teplo." za to, že jsi mě vzbudil si ještě chvíli pobudeš venku. Zasmál se ďáblík na mém rameni a já s ním jen souhlasila.
"No nikam se mi chodit nechce, takže jestli umíš vařit tak ti dovolím, aby jsi něco ukuchtil a otevřít se mi jít nechce. Promiň." začala jsem si z něj dělat legraci a na slovo 'promiň' jsem dala takový ten důraz, jaký dávají namyšlené slečinky, kterým jejich zazobanej tatínek všrchno koupí.
"Když ti slíbím, že ti uvařím klidně ti i uklidím celý dům, tak mi otevřeš?" když se na toto zeptal, tak jsem nemohla udělat nic jiného, než že se vyhlabu z postele a půjdu mu otevřít. Ale nejdřív se v klidu převlíknu.
"Jo, ale musíš chvíli počkat." jen co jsem to dořekla jsem to Hazzovi típla a šla jsem se obléknout. Nějak jsem to s oblékáním nehrotila, přeci jenom doma jsem tu já. Nakonec jsem si oblékla moje oblíbené šedé tepláky a bílé tílko se smajlíkem. Po cestě ze schodů jsem si na hlavě udělala drdol, protože se s mýmy vlasy nic jiného ani udělat nedalo.(-outfit v mediich)
Otevřela jsem dveře a nevěřila jsem vlastním očím. Hazz byl promrzlý až na kost a docela jsem se bála jeho pohledu. "Dáš si čaj? Nebo něco jiného?" odpověď mi byla jasná, ale je slušnost se zeptat. Byl tak promrzlý, že jenom přikývnul. Poslala jsem ho, ať si sedne do obýváku a já nám šla udělat čaj.
"Děláš. Di. Ze. Mě. Srandu!?" vykřiknul na mě, jen co jsem si sedla, ale poznala jsem, že to nemyslel vážně. 'Hochu, měl by ses naučit aby ti necukaly koutky." zasmála jsem se nad mojí v duchu řečenou poznámku a podívala jsem se zpět na Harryho.
*Harry*
"O čem to mluvíš? Něco se stalo?" hrála to na mě. Poznal jsem to podle jejího úsměvu, který jí pohrával na rtech. Jí by jste odpustili snad všechno, když se na vás usměje. Její úsměv hřeje u srdce a je tak andělský. Ale měl bych jí odpovědět, aby si o mně nemyslela nic hroznýho.
"Né nic se nestalo. No možná jo a to to, že jsem na tebe čekal asi dvacet minut v tý zimě." chtěl jsem hrát naštvanýho, ale jen co ae usmála, jsem se musel usmát taky.
"No tak pardón, že jsem spala a musela jsem se odhodlat k tomu vylést z postele." buď je to dokonalá herečka a nebo to myslela vážně. Po tom co jsem se jí několikrát omluvil byla stále uražená a tak mě napadlo, že ji obejmu. Po chvíli mě objala zpátky, já si jen vychutnával tuto chvíli a vdechoval její dokonalou vůni.
Potom jsme si chvíli povídali a já jsem ji pozval na zítra k nám, ať tu není sama. Po asi půl hodině jsem šel dělat oběd. Nevěděl jsem co udělat, ale nakonec jsem našel ve spíži zašouplé špagety a bylo jasno. Když jsem dělal omáčku tak jsem za sebou slyšel kroky, ale dělal jsem, že nic neslyším. Po chvíli moje oči zakryli malé Stephaniiny ručky. Já jsem je chytl do svých rukou a snažil jsem se je sundat. Nešlo mi to to, ale Stephi je po chvilce sundala sama a začala mě lechtat. Já jsem se nenechal, jenom jsem rychle vypnul sporák a když jsem se otočil zpátky tak tam Stephani nebyla. Rozhodl jsem se jí jít hledat.
V obýváku nebyla, nebyla ani nikde jinde a už mi zbývala jenom ložnice. Rozešel jsem se tedy tím směrem a vešel jsem do jejího pokoje.
"To to teda trvalo." začala se smát a lochtala mě. Já jsem utekl k její posteli a natáhnul jsem se pro polštář. Propukla velká polštářová bitva. Nevím jak se to stalo, ale najednou ma me Steph obkročmo seděla a oba jsme se koukali do očí toho druhého. Najednou se jí rozpadnul drdol a vlasy se jí rozpustili okolo jejího nádherného obličeje. Nemohl jsem odolat a tak jsem se nadzvednul a jemně se otřel svými rty o ty její. Odtáhla se, ale stále na mně seděla.
"Stephani. J-já se do tebe zamiloval." když jsem to dořekl tak se zvedla a slezla ze mě. Otočila se a odcházela ke dveřím. U těch se najednou zastavila a otočila se na mě, to co řekla mě zlomilo ani si nedokáže představit jak moc.
"Promiň Hazz, ale já tebe ne. Nedokážu tě mít radši než kamaráda. Zatím." poslední slovo zašeptala skoro neslyšně, ale díky tichu, které v pokoji vládlo jsem jí slyšel.
"N-ne t-to ty p-promiň. Já už půjdu a-ahoj." vystřelil jsem tak rychle jak jsem jen mohl. Šel jsem do jednoho opuštěného parku, kde jsem si sednul na lavičku a brečel jsem.
*Stephani*
Jen co odešel jsem se rozplakala. Já k sobě kvůli tomu jednomu incidentu nedokážu připustit kluka. Jsem příšerná. Bylo mi strašně, tak jsem si lehla do postele a nechala volně stékat slzy po tvářích. Samým vyčerpáním jsem usnula a bylo mi jedno, že je něco málo po půl druhé odpoledne. Chtěla jsem jen spát.
Pozn. Autorky: já jednou umru a vy me budete mit na svedomi :D usinam a pisu z poslednich sil takze jen doufam ze se vam dil libil a date nejaky koment a vote.
PS.: zitra posledni dil co myslite ze se stane ?? 3:D :) 0:)
PPS.: tu pisnicku sem k tomu musela dat, protože ji miluju :3
Love ya *Brunette
ČTEŠ
Christmas with you, my Brother.
FanficPRÁCE. STRES. LÁSKA. PŘEKVAPENÍ. ZKLAMÁNÍ. To vše v tomto příběhu. Čtěte a dozvíte se více.
