Běžel jsem do "svého" pokoje kde jsem se sesypal na zem a začal jsem potichu brečet.
Sedím tu asi půl hodiny a přemýšlím jestli bylo vůbec dobře říkat Všemocňákovi že by možná bylo lepší kdybych nebyl hrdina. „Tohle by se nestalo kdyby tu nebyl Kacchan!“
Někdo vchází do pokoje ale nechtěl jsem se na něho otočit.„co tu jako děláš proč sedíš na zemi.“ Podle hlasu jsem usoudil že to je Dabi ale nechtěl jsem s ním mluvit tak jsem radši nic neřekl.
Dabi ke mě přišel a zvedl mě na nohy a až teď jsem si uvědomil že mi pořád tečou slzy. „Dabi pusť mě prosím s Kacchanem pryč..“„nemůžu. “„prosím já to tu nezvládnu. “ nevím co to do mě vjelo ale obejmul jsem ho.
On mi obětí oplatil.„ale Shigaraki nebude rád že utečete a já to potom schytám.“ neodpovídám mu protože nemám na to co říct.
Zvedl jsem hlavu a přiblížil jsem se k jeho rtům. Dabi byl dost vystrašenej ale když jsem se pomalu blíž k němu přiblížil tak se uklidnil až jsem spojil naše rty.
Měla to být jenom pusa ale nějak se to zvrtlo a Dabi mě začal líbat. Nedokázal jsem se od něj odtrhnout a ani jsem popravdě nechtěl.
Přestal mě líbat docela jsem se zarazil. Chytil mě za boky. „Tahle mi to děláš těžší Deku.“podíval jsem se mu do očí. „promiň..“ „za tohle ty se neomlouvej a radši už jdi nebo si to ještě rozmyslím“
„dobře.“ Rozeběhl jsem se z pokoje a mířil jsem do té místnosti kde by měl být Kacchan. Otevřel jsem dveře a běžel jsem rozvázat Kacchana.
Vstal ze židle a jednu mi vrazil. „Dělej. “ Chytil mě za ruku a běželi jsme pryč.
Před školou
„Kacchane zastav já už nemůžu!“ zastavil a já do něj naboural. „my mysleli že si se přidal k záporákům. “
Rozešel se ke kolejím kde bydlíme.
Nic jsem neříkal.
Došli jsme před koleje. Kde všichni už čekali asi jim dal nějakou správu že přijdem.
Všichni se na mě divně koukali krom Todorokiho.
Přišli jsme k nim. „proč si sebou vzal toho zrátce.“ někdo řekl z mých přátel. Dost mě to zarazilo. „řeknu vám to potom jak to s ním je ale teď by ste měli zavolat pana učitele Aizawu.“
O čtyři dny později
Všechno bylo zas jak bylo před tím krom jedný věci pořád nemůžu přestat myslet na Dabiho i někdy jsem kvůli němu probrečel celej večer.
Sedím venku před naší kolejí a přemýšlím vo něm. Do tý doby než mě někdo nevyruší. „ahoj můžu si sednou k tobě něco bych ti chtěl říct.“ „Jo, sedni si.“ sedl si ke mě Todoroki a čekal jsem než mi konečně řekne to co mi chtěl říct.„proč se od té doby kdy si přišel chováš tak zamlkle?“ jeho otázka mě dost zarazila. „něco ti snad udělali?!“ „nic mi neudělali.“ podíval jsem se na něj a usmál jsem se ale byl to takovej donucenej úsměv. „je tu ještě jedna věc kterou už ti dlouho chci říct. “
„deku já tě miluju.“moc mě to nepřekvapilo protože se vo tom tu pořád mluvilo. Začal se přibližovat ke mě až se dotkl mých rtů.
Odstrčil jsem ho a začal jsem brečet nebylo to kvůli tomu že mě políbil Todoroki ale kvůli tomu že jsem si vzpomněl na Dabiho.„Promiň já tě ne-miluju Todoroki..“
Todoroki odešel a byl jsem tam zas sám.
Tak je tu další kapitola tak doufám že se líbí 😄
Omlouvám se předem jestli tam jsou nějaký chyby😂
