Silent love

★3★

Od té doby chodíme pravidelně na procházky i s ním. Vždycky se k nám přidá. I když změním trasu. Většinou je ticho, jen sem tam utrousí nějakou nadávku nebo se zlobí na to, jak se mu Hoshi plete pod nohy. Přitom si chce jenom hrát.

Jednou, když jsme se zase procházeli parkem se zničehonic zastavil. Ohlédl jsem se po něm.

„Už ho cvičíš?"

Rozpačitě jsem zavrtěl hlavou, nějak mě nenapadlo učit Hoshiho nějaké triky, když je hezky vychovaný a vzorný. Chápe kdy má zůstat, kdy si může jít hrát a prostě všechno podstatné.

Blonďák se jen uchechtl a zavrtěl nade mnou hlavou. Zahanbeně jsem sklopil pohled a šel jsem dál. Myslím, že nepotřebuji, aby mě poučoval. Možná se mi líbil jeho hlas, jeho vlasy a všechno, ale nepotřebuju se cítit ještě víc poníženě.

„Hej, notak. Stůj."

Znělo to jako rozkaz a já zaváhal. Nakonec jsem zastavil, ale nevěnoval jsem mu jediný pohled. Došel nás.

„Jak se vlastně jmenuješ?"

Dál jsem koukal dolů. Bude mě mít za idiota.

„Proč se mnou nemluvíš? Udělal jsem ti něco snad?"

Podíval jsem se a něj a zavrtěl hlavou. Nevím jak to vysvětlil. Porozhlédl jsem se kolem a uviděl na zemi kousek cihly.
Začal jsem s ní psát na chodník a on četl nahlas:

„Kirishima Eijirou"

Přikývl jsem. Byl jsem rád, že to přečetl.

„Proč to prostě neřekneš?"

Zasmál se. Měl nádherný smích, jenže mi to teď nebylo zrovna příjemné. Koukl jsem dolů, nechtělo se mi to psát.

„Ty nemůžeš mluvit."

Nebyla to otázka, ale i tak jsem přikývl a šel jsem dál. Nehodlám být terčem jeho posměchu. Ani náhodou. Zase si nás doběhl, k mému překvapení mlčel. Podíval jsem se na
něj. Vypadal dost zaraženě. Tentokrát nás doprovodil až domů.

„Bakugou Katsuki."

Trošku jsem nadskočil, když promluvil. Kývl jsem na znamení, že rozumím. Natáhl ke mně ruku a já jsem se jí váhavě chopil. Potom odešel a já se doma mohl ponořit do svých myšlenek a představ. Nemůžu ho dostat z hlavy. Dokonce se mi o něm i zdálo.