neznámý

XVII.

Byl konec týdne a to znamenalo, že dnes odjíždíme. Měla jsem vše sbalené v tašce, to stejné Dominik. Jakub nás vyzvede ještě dnes v noci abychom tam přijeli odpoledne, cesta bude trvat zhruba 15 hodin.

Jakub nás vyzvednul přesně v čas a cesta zatím probíhala dobře. Bavili jsme se a občas si zastavili na benzínce. Dominik mě chytl za ruku a usmíval se bylo vidět, že je šťastný. Já jsme byla hodně unavená a tak jsem usnula.

Probudila jsem se a Dominik mě furt držel za ruku. Usmála jsem se na něj a on mě políbil. Jakub ve předu oznamoval "už jenom hodina cesty a jsme tam!" Dominik mu odpověděl "no konečně!" Hasan na sedadle spolujezdce se tomu všemu smál. Skoro celou hodinu jsme si povídali. Potom jsem zas začla přemýšlet nad něčím co mě trápilo od té doby, co mi Dominik řekl, že pojedeme do Itálie. Přišla jsem si hrozně blbě, všechno oni zařídili a já nic, tohle mě furt trápilo. A tak jsem po chvilce přemýšlení prohlásila "zvu vás dnes všechny na oběd a na večeři! jako poděkování" vím, že to bylo málo, ale nebyla jsem zrovna finančně na tom nejlíp. Jakub mi odpověděl "to nemusíš, však v pohodě" Hasan se přidal "jsme rádi, že tu jsi s náma a tohle fakt nemusíš" já jsem odpověděla "ale ano! přijdu si fakt blbě" Jakub ve předu se začal smát.

Po příjezdu na místo jsem spatřila dům. Bylo to tu krásný a Itálii jsem opravdu milovala byla jsem tu už po několikátý. Dokonce jsem tu znala aji pár lidí.Všichni jsme vešli do vnitř.."páni!" křikla jsem a poté dodala "je to tu vážně nádherný! děkuju kluci" všichni se na mě mile usmáli. Vybalili jsme si věci a na chvíli se prospali.

Jak jsem řekla kluky jsem dnes pozvala na oběd. Zašli jsme do místní restaurace kousek od domku. Bylo to tu vážně úžasný!

Byl čas večeře a vzhledem k tomu, že kousek od naší vesnice bylo menší městečko kde jsem to znala rozhodla jsem se, že kluky vezmu do jednoho hezkýho podniku. Zařvala jsem na kluky "pojďte jdeme na večeři!" všichni okamžitě stáli u dveří. Vzala jsem klíče od auta a šla jsem směrem k autu. Kluci na mě jen házeli zmatené výrazy. Všechno jsem jim vysvětlila a oni šli k autu. Nastartovala jsem auto a Dominik, který seděl vedle mě řekl "kotě umíš řídit auto?" odpověděla jsem mu "je ještě tolik věcí co o mně nevíš". Jakub, který seděl vzadu spolu s Hasanem řekl "no hlavně když to přežijem" zasmál se a poté se začal smát i Hasan.

Dojeli jsme na místo a vešli do podniku. Zastavila jsem se a dívala se na číšníka Dominik si toho všiml a řekl "snad mě nechceš vyměnit?" zasmála jsem se a řekla "to rozhodně ne! je to kluk, kterého znám chvíli byl i v Praze u nás" šla jsem ho pozdravit. Kupodivu si mě ještě pamatoval obejmul mě a já viděla jak Dominik žárlí a byl i docela naštvaný. Všichni jsme si sedli ke stolu a Hasan se zeptal "jakto že ho znáš? a on umí česky?" odpověděla jsem mu "nejsem tady zrovna poprvý a ano mluví česky docela dobře, chvíli žil v česku, ale potom se znovu odstěhoval sem...nedivím se mu".
Večeře proběhla docela dobře. Jeli jsme zpět do našeho domku.

Po příchodu domů Hasan a Jakub ihned usnuli. Já stála ve dveřích a pozorovala je v tom mě chytl za ruku Dominik a táhl mě pryč. V druhé ruce měl víno, nechápala jsem kam mě to táhne a tak jsem se ho zeptala "kam to jdeme?" odpověděl mi "to je překvapení". Procházeli jsme se ulicemi, ale na konci ulice jsem zahlédla pláž. Rozběhla jsme se směrem na pláž a Dominik běžel hned za mnou. Doběhli jsme na pláž, já hned mířila k moři. Dominik mě chytl znovu za ruku a procházeli jsme se po břehu. Po chvíli jsme si sedli a Dominik otevřel víno co nesl s sebou. Pili jsme spolu a povídali si. Zapadalo už slunce. A teď jsem byla doopravdy šťastná. Nevím jestli to bylo místem, alkoholem nebo Dominikem, ale byla jsem šťastná. Podívala jsem se na něj a on zas na mě, chvíli jsme se na sebe jen dívali a pak řekl "miluju tě" teď jsem si byla doopravdy jistá, že to myslí vážně. Odpověděla jsem mu "já tebe". Byli jsme tam až do západu slunce a pak jsme se vydali zpět.

Po příchodu mě odnesl do postele a už si můžete domyslet co se dělo...