YOU.

9.kapitola

Užívám si každýho kroku v parku. Je osvobozující bejt v přírodě, poslouchat zvuk ptáků a kráčet vedle kluka, kterej se vám líbí. Je to něco jako sen. Sen o kterým víte, že jednou skončí, protože probudíte.

- -
Jsem ráda, že uprostřed parku je menší rybník. Dá se vedle něj sednout a vychutnávat si moment. Když kouknu po svém doprovodu, tak je nadšenej a já se zarazím. Viděla jsem ho jak do parku chodí běhat. Buď ten rybník v zápalu sportu přehlídnul a nebo běhá do lesa, kterej je vedle. Je to rádoby les, ale i za světla vypadá temně. Mám to tam ráda a o to víc tam chodím jenom sama. Nikdy jsem tam nikoho nevzala a a ani to nemám v plánu. Vlastně ani kluci z bandy tam nikdy nebyli. Teda nejsem si jistá, že tam nikdy nebyli sami, ale se mnou určitě ne. V podstatě jsme se o tom místě ani nikdy nebavili, takže nic netuší a já za to jsem možná i ráda.
,,Takže si zatáhla školu jenom proto, abys byla se mnou," vyrušil mě z mýho polemizovaní nad lesem Andrew.
,,Nabídla jsem si společnej odvoz do školy a tam jsme ani nedojeli, takže tohle ti v podstatě i dlužím," řekla jsem a koukla na něj.
,,Halo? Nic mi nedlužíš. Mně se do školy stejně moc nechtělo," řekl a já jenom vykulila oči.
Nevím proč, ale myslela jsem, že je to takovej ten kluk, kterej do tý školy chodí snad i rád. Jasně, vypadal jako rambo, ale i tak. Čekala jsem, že tohle bude učebnicnovej příklad studentíka, kterej je ve škole půl hodiny předem a na konci školního roku si přebírá vysvědčení s vyznamenáním. Čekala jsem, že to bude protiklad mojí osobnosti.
,,Takže mi chceš říct, že seš vlastně takovej záškolák s tváří absolutního neviňátka?" , řekla jsem a začala se hned smát.
,,Záškolák nejsem a absolutní neviňátko taky ne," odpověděl mi a já měla pocit, že se mi snaží říct něco víc.

Povídali jsme si, smáli se, vyprávěl mi zážitky ze života a já mu za to vyprávěla historky ze školy. Připadalo mi jako bych ho znala roky. Vydrželi jsme takhle sedět u rybníka až někdy do oběda. Bylo to zvláštní a zároveň hezký.
Nechtěla jsem aby ten dnešek skončil, ale bylo mi jasný, že spolu nebudeme celej den.

,,Já se omlouvám, ale budu už muset jít. Musím doma ještě něco udělat a potom mám trénink," řekl a obdaroval mě tím nejhezčím úsměvem, kterej nemá žádnej kluk široko daleko.
,,Jasně, chápu. Chceš vzít ráno do školy?" zeptala jsem se ho.
,,Napíšeme si," zavolal na mě a kráčel směrem domů.

No a já? Já přemýšlím jak strávím zbytek dneška. Jasně, mohla bych napsat klukům, co je dnes v plánu. Nebo si taky můžu lehnout do postele, otevřít láhev vína a začíst se do knížky. Obě možnosti mají něco do sebe, to je jasný. Pravdou je, že si nejsem jistá jestli něco z toho fakt chci dělat. V mojí hlavně běží jen to, že Andrew ve svý podstatě skoro odmítnul mojí nabídku o společný cestě do školy. Jsme sousedi a tohle mi přijde jako skvělý přátelský gesto bez toho aniž by si mohl myslet, že bych ho chtěla. Nabídla bych to i jinýmu spolužákovi, kdyby byl můj soused. No i když spíš ne. Pořád mi v duši svítí červená kontrolka toho, že moje auto je prostě moje. Takže co teď udělám? Seberu se a půjdu domů. Pravděpodobně si dám sprchu a potom si sednu do obýváku a pustím si nějakou slast pro uši z řad svých vinylových lásek.

Sice jsem se narodila v ohnivým znamení, ale nic mě neuklidní tak moc jako voda. Vodu miluju a o to víc miluju i léto. Jako malá jsem chtěla bejt mořskou vílou, která by pomáhala lidem. Bohužel mi tenhle můj sen překazil brácha s větou: ,,Jmenuješ se Rose. Ty vždycky budeš ta, která bude lidi lákat na svou tvář a poté v nich nechá své trny a nebo je rovnou zabije." a já potom šla vždycky k zrcadlu. Stejně jako teď - jen v ručníku pozorující svůj obličej. Nechci znít jako nějakej narcis, ale vlastně miluju svoje oči. Obdivuju jejich barevnou rozmanitost a jejich smysl. A taky mi nějak dochází, že můj brácha měl vlastně pravdu. Jsem Rose.
Ta, která vždycky měla ty svý trny, ale málokdo je na první pohled viděl.
Přesně ta holka, která měla to svý a taky ty svý.
Nezávislá holka, která se málem tam venku rozbrečela z toho, že jí chlap řekl ,,Napíšeme si" místo ,,Tak jo" . Do hajzlu.
V ten moment pokládám ruku na zrcadlo přesně tak, abych zakryla svůj obličej. A do toho mi zacinká mobil oznamující novou zprávu.

Richie: Země volá růži. Za pár minut máme sraz v naší restauraci, tak se stav. Bude sranda a prej celou útratu platí Dominic. Asi se zas potřebuje něčím pochlubit nebo co.

Nejdřív na tu zprávu koukám a potom mi začne vrtat hlavou, co se stalo, že Dominic všechno platí. Jasně, jeho nevlastní otec nebo spíš zatím  přítel jeho matky tam dělá kuchaře, takže bude mít určitě 50% slevu. Zajímá mě co se děje a tak dávám mobil z ruky pryč a jdu do svojí ložnice. Ze skříně vytahuju dlouhý černý šaty a společně s nimi i rudý letní boty na podpatku. Nebyla bych to já, abych nesáhla i po klobouku, který mi nad hlavou vytváří takovou černou svatozář. Všechno to dolaďuju rudou rtěnkou a jdu k autu.
Ještě než nasedám, tak si uvědomím, že se cestou potřebuju stavit v papírnictví. Chci si koupit tlustý sešit do kterýho budu moct hučet svoje myšlenky pomocí tužky a písmen. Kromě toho beru do ruky svůj telefon, vyťukávám rychlou zprávu potvrzující můj příjezd za klukama a klikám na svůj playlist. Rozjíždím se za zvukové kulisy písničky Kill4me od Mansona .

Papírnictví je dál než restaurace a já si mám tak možnost užít jízdu autem. Moje auto je taková moje pýcha a láska. Jsem ráda, že takový střevo jako já dokázalo udělat řidičák. Po půl hodině zastavuju před papírnictvím. Beru věci a vcházím do obchodu. Jako první mě dostane úsměv prodavačky. Mladá žena, dlouhý hnědý vlasy a úsměv jako anděl. Tohle jsou ty momenty, kdy si říkám proč já jsem vlastně na kluky. Ženský umí bejt sakra nádherný stvoření ačkoliv v mým kamarádským okruhu nejsou. Nezávidím jím, to ne. Nemám důvod. Jsem ženská jako ony a to mě asi fascinuje. Jsem jako ony a přece jen nejsem.
Když si konečně vyberu sešit a vyměním úsměv s hnědovláskou, tak mířím ke svojí lásce na čtyřech kolech. Sešit si ukládám do uzamykatelné přihrádky a kontroluji telefon. Mám 2 zprávy a všechny od Dominica. Ani je nečtu a odjíždím.

Během jízdy mi přijde ještě jedna zpráva. Nereaguji a pomalu se blížím k restauraci. Mám v sobě divnej pocit, že Dominic něco chystá, ale netroufnu si říct co. Ráno udělal scénku v kavárně a teď mám v plánu něco dalšího. Ten kluk měl vždycky něco do sebe, jen s tím neuměl zacházet.
Stejně jako já..