VA-Bojovná morojka

Bojovná morojka 1

Dimitri BelikovStál jsem ve stínu domu a sledoval jejich okno. Konečně jsme ty dvě uprchlice našly a zdá se, že si jedna z nich nás všimla. Podle popisu to byla Zmejova dcera. Musel jsem s ní jednat opatrně jestli jsem nechtěl proti sobě poštvat jejího otce. A to jsem nechtěl.
Pokusily se o útěk, ale s tím jsme počítaly a tak jsme je obklíčily. Rosemarie hned za sebe ukryla Vasilisu čímž mě překvapila."Ani se jí nedotknete! Nevím co po ní chcete, ale nedovolím nikomu z vás ublížit jí!"Pomalu jsem k nim vykročil a sledoval je ostřížím zrakem."Zastav se nebo tě přinutím!"Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Rosemarie byla ještě krásnější než ji popisovaly. Přirozeně jsem věděl, že je krásná, ale překvapilo mě jak moc. Hodně mě taky překvapilo, jak byla bojovná. Očekávaly jsme, že až je najdeme, tak budou prosit a plakat, ale tohle jsme nečekaly."Princezno Mazurová, mé jméno je Dimitri Belikov. Přišel jsem, abych vás společně s princeznou Dragomirovou odvezl zpátky na akademii sv. Vladimíra.""Sni dál, soudruhu."Překvapila mě a ještě víc, když se jí dva strážci pokusily chytit a ona na ně zaútočila magií. Věděl jsem o ní, že ovládá oheň, protože její otec mě o tom informoval, když mě najal, abych je našel, ale vědět to a vidět to...navíc použila magii v boji..nevídané...Záře ohně zvýrazňovala její krásné rysy, ale nemohl jsem se kochat. Podařilo se jí k zemi složit už čtyři strážce. Musel jsem zakročit.Nevěděl jsem kde se naučila bojové chvaty, ale za pomoci její magie byla hodně nebezpečná. Musel jsem být opatrný a musel jsem taky dávat pozor, abych jí neublížil. Nechal jsem ji útočit a když měla nechráněný bok, tak jsem zaútočil a spacifikoval ji."Nenuťte mě použít sílu, princezno.""Slez ze mě."Svým tělem jsem ji držel na zemi, ruce jsem jí držel nad hlavou a tak se nemohla ani pohnout a propalovala mě vzteklým pohledem. Kdybych jí nezaklekl nohy, tak by se mě jistě pokusila dostat dolů násilím. Viděl jsem to na ni. Byla jako kočka. Krásná a nebezpečná a kdykoliv připravená vyškrábat mi oči, když jí dám důvod."Rose, prosím."Viděl jsem v jejích očích ten vnitřní boj a pak si povzdychla."Pro tentokrát si vyhrál, soudruhu. Jen pro tentokrát."Obezřetně jsem ji sledoval a když se opravdu o nic nepokusila, tak jsem se z ní zvedl. Teprve teď jsem si všiml, že měla na sobě šaty. Sukni měla vyhrnutou docela vysoko díky čemuž jsem si mohl prohlédnout její nohy. V tu chvíli si všimla, co má na sobě a s rudými tvářemi si stáhla sukni dolů.Jen jsem nevěděl jestli je rudá studem nebo vzteky."Kam čumíš?"Takže vzteky.Pomohl jsem ji na nohy a jen, co pevně stála, tak si vytrhla ruku z mého sevření a začala se upravovat. Musel jsem se ovládnout, abych se neusmál. Vypadala jako malá uražená holčička s těmi našpulenými rty. Bylo to zábavné."Princezny, pokud by jste byli tak laskavé a nasedly do auta..."Podívaly se po sobě a mě hned bylo jasné, že je musím rozsadit. Každou do jiného auta se dostat nepodařilo, tak jsem si Rosemarii posadil vedle sebe, abych ji měl pod dozorem, což se jí nelíbilo. Dokonce jsem ji musel pobídnout, že ji tam posadim osobně a že pokud nechce, abych si ji přehodil přes rameno, tak nastoupí sama."Pokud budu muset, podám vám sedativa a nebo nasadím pouta.""Opovaž se.""Opovážím a pokud uvažujete o magii...klidně na to zapomeňte."Vztekle se na mě podívala, ale nic neřekla. Hlídal jsem ji celou cestu. Bylo na ni vidět, že zvažuje útěk, ale taky jí bylo jasné, že já to nedovolím.Najednou se začala smát a otočila se na smějící se Vasilisu."Přesně."Bylo by možné, aby..? Ne, to přece není možné. Pouto mají jen strážci s moroji a to je vzácné. Vlastně jsem neslyšel o nikom, že by ho měl. Kromě Oksany a Marka. Ale dvě morojky?"Soustřeď se na cestu. Být součástí další autonehody se mi fakt nechce."Ta malá drzá opice!Vztekle jsem sevřel volant, ale hned jsem se uklidnil. Malá rozmazlená morojská princeznička mě přece nerozhodí.Dorazily jsme k bráně, ale nikdo tam nebyl a nikdo se nehlásil. To se mi nelíbilo."Zůstaňte v autě.""Ale.."Tvrdě jsem se na ni podíval a ona zmlkla, ale šlo vidět, že se jí to nelíbí. Vytáhl jsem kůl a vydal se zjistit, co se děje, když se mě pokusily překvapit dva strigojové. Pustil jsem se do boje a zaslechl jsem rozbití skla a výkřik. Zahlédl jsem strigoje, který se snažil dostat k Vasilise a záblesk ohně, když se Rosemarie otočila a zapálila mu rukáv. Strigoj se svezl k zemi a řval zatím co ona zvětšila intenzitu plamene."Vybral sis špatnou oběť! Jako kdybych někomu dovolila jí ublížit!"Složil jsem strigoje a ihned se vydal k nim. Rosemarie vystoupila, aby zkontrolovala ležícího nehybného strigoje za což bych ji nejraději nasekal."Nastup si!""Co je? Dostala jsem ho!"Strhl jsem ji k sobě a na místo, kde stála dopadl strigoj."Nastup."Neodmlouvala. Vyvlékla se mi a vlezla do auta. Já se pustil do boje a toho opovážlivce poslal na onen svět. Mezitím se vrátily ostatní strážci a my konečně mohly za ochranné bariéry školy."Co jsi naštvaný?""Vystoupila jsi z auta. Ten strigoj tě mohl zabít.""Co jsem asi měla dělat? Chtěl zabít Liss. Jestli tě štve, že tvoji práci zachránila morojka, je to tvůj problém.""Jsem naštvaný, že jsem dostal na starost malou rozmazlenou morojku, která je zvyklá dostat vždycky všecko.""Nemluv o věcech, kterým nerozumíš."Její reakce mě překvapila. Její bojovnost zmizela a v očích měla podivný stín. Zajímalo mě proč, ale pak jsem nad tím mávl rukou. Není to moje starost. Mám ji jenom strážit.Vystoupily z auta a šlo vidět, že je jim to nepříjemné."Tak jsme zase tady...akademie vampírů...ani se mi nestýskalo.""Musíš tomu tak říkat, Rose? Víš, že to slovo na "V" nemám ráda.""Pojďme, ředitelka Kirová nás už očekává.""Kirová? Ona je ještě naživu?""Rose! Není tak stará."Rosemarie se jen usmála, ale nic jí na to neřekla. Vedl jsem je směrem k jídelně a viděl jsem, jak se obě napjaly a Rosemarie něco turecky zamumlala. Podle tónu nadávku. Když jsme vešly, tak se po nás všichni otočily. Jakoukoliv nervozitou předtím trpěla, tak teď ji nedávala najevo."Mé zbožňující publikum!" vykřikla a rozpažila ruce do vzduchu."Rose...""Jen klid."Kráčela jako kdyby jí to tady patřilo. Tvářila se tak arogatně. Vůbec jsem její chování nechápal a pak mi to při pohledu na Vasilisu došlo. Rosemarie na sebe schválně strhávala pozornost, aby daly Vasilise pokoj. Zabralo to, protože se všichni soustředily jen na ni. Raději jsem je rychle odvedl pryč.V kanceláři se do nich hned pustila ředitelka. Slova se opět ujala Rosemarie. Byla drzá a ředitelku jako autoritu neuznávala. Ta na ni nakonec vytáhla poslední páku."Je tu váš otec, princezno.""Otec?" Překvapeně se narovnala a studovala ředitelku, jako by se chtěla ujistit, že si z ní neutahuje."Jistě. Informovala jsem ho hned, jak jsem dostala zprávu, že vás Dimitri obě našel živé a zdravé."Viděl jsem jak pobledla. To se mi zdálo divné, protože podle tónu jakým o ní její otec mluvil bylo jasné, že ji naprosto zbožňuje.Dveře se otevřely a vešel Abe Mazur. Rosemarie se ihned postavila div ne do pozoru a uctivě před ním sklonila hlavu a udělala drobnou poklonu. "Otče." Natáhl k ní ruku, kterou uchopila, políbila prsten na jeho ruce a pak si o ní opřela čelo.Vasilisa ji napodobila a taky se postavila. "Pane Mazur."Pan Mazur se sice tvářil přísně, ale na obě dívky se usmál a vtáhl je do objetí."Děvčátka moje. Jsem tak rád, že jste obě v pořádku."Poté je pustil a na obě se přísně zahleděl. "A teď chci slyšet vysvětlení.""Baba...""Nevymlouvej se, Kiz, a mluv.""To je moje chyba, pane Mazur. Potom, co se stalo...já jsem to nezvládala a tak jsem poprosila Rose, aby mi pomohla...nelíbilo se jí to, ale nechtěla mě v tom nechat samotnou a tak řekla, že půjde se mnou a bude mě chránit. Snažila jsem se jí přesvědčit, že z toho bude mít taky průšvih, ale znáte Rose..."Všiml jsem si, že Rose se na ni překvapeně podívala a nechápal jsem to."Ach, Lisso, měla jsi za mnou přijít. Víš, že bych ti pomohl.""V tu chvíli jsem neuvažovala jasně. Omlouvám se.""Hlavně, že jste v pořádku. Měly by jste si zajít za dárcem."Obě přikývly a chtěly odejít, ale pan Mazur dal své dceři ruku na rameno."Kiz, jak jistě víš, tohle je Dimitri Belikov. Je to od teď tvůj strážce.""Ale, Baba,...""Vím, že jsi strážce nechtěla do doby než dokončíš akademii a kdyby bylo po tvým tak ani po tom ne, ale po tom, co se stalo jsem musel své rozhodnutí přehodnotit. Má na starost tebe a Liss, ale hlavně tebe. Takže nechci slyšet žádné stížnosti.""Vždyť jsem nic neřekla.""Nemyslel jsem od tebe."Na prázdno otevřela pusu a překvapeně ho sledovala. Musel jsem spolknout svůj smích, když jsem viděl jak se tváří. Bylo to ohromně vtipné."Musím už jít, ale měla by jsi co nejdřív zavolat babičce Nilüfer.""A to musim? Nemůžeš jí zavolat ty?"To bylo poprvé, co jsem viděl Abeho Mazura se smát. Ne ušklíbat, ale pobaveně se chechtat."Užij si to."Frustrovaně zasténala a nechala se soucitně poplácat od Vasilisy. "To bude dobré."Vyšly jsme z ředitelny a ony přesně podle pokynů kráčely k dárcům."Možná máš pravdu. Horší by bylo kdybych s ní musela mluvit osobně. Zaškrtila by mě.""Budeš s ní muset mluvit o prázdninách.""No jo, sakra! Snad se do té doby uklidní.""Rose, mluvíme tu o tvé babičce.""Liss, nech mi moje naivní sny.""Snad to nebude tak hrozné." snažil jsem se ji povzbudit, abych zase viděl její úsměv. Sakra, vzpamatuj se, chlape! Co se to s tebou děje?"Hrozné? Soudruhu, je vidět, že ses nesetkal s mojí babičkou. Je to živelná pohroma, když se rozčílí je jako hurikán nebo tak něco, a na mě si smlsne až se uvidíme. Bytostně nenávidí porušování pravidel a nekázeň. Což u mě je malinko problém, takže...""Jen malinko?"zeptal jsem se s úsměvem."Ono to i vtipkuje...možná ti nebudu dělat naschvály, soudruhu strážce.""Možná?""Ano, jen možná. Uvidíme jak dlouho vydržíš. Otec do tebe vkládá důvěru, tak jsem zvědavá, jak se osvědčíš. Nesvěřil by mě jen tak někomu, na to mě moc miluje. Prokázal ti obrovskou čest, to si pamatuj. Pokus se ho nezklamat."

Rosemarie MazurováRozhovor s babičkou byla dokonce ještě větší katastrofa než jsem čekala, ale díky Lisse jsem se kousla do jazyka, abych nebyla drzá a tiše a s pokorou jsem snášela babiččino kázání. Když už jsem v tom byla, tak jsem zavolala i mámě. Což bylo to samé v bledě modrém. A to si ty dvě vůbec nerozumí. Nechápu.Když byl čas jít na vyučování, tak nás Dimitri vždy vyzvedl, aby nás doprovodil. Byl všude s námi, ale během chvilky jsem se naučila ho ignorovat a tak jsem občas zapomínala, že tam je a vždycky jsem se lekla, když promluvil.Zrovna jsme měly spojené hodiny historie s dhampíry a já seděla v lavici s mým kámošem Masonem, nejlepším novicem v ročníku a probíhalo zkoušení."Vidíš to? Takový primitivní otázky a jen protože má výstřih až na břicho.""Chlap. Co bys čekal?""Ticho tam. Další otázka bude na vás, pane Ashforde.""Sakra."Věděla jsem, že mu učitel vybere těžkou otázku, ale všechny překvapilo jak těžkou vybral."To je debil.""Ticho, Rosemarie. Mason na to musí přijít sám."Musela jsem se zakousnout do ruky, abych nevyprskla smíchy a z pravé strany jsem zaslechla tlumený smích. Letmo jsem se podívala a srdce mi poskočilo. Dimitri. Musel nás slyšet a teď se musí smíchy za břicho popadat. Nikdy jsem ho neviděla takhle se usmívat. Slušelo mu to. Raději jsem se odvrátila než si všimne, že mi začínají rudnout tváře. Do háje!

Dimitri BelikovPobaveně se na mě podívala a pak se její výraz změnil. Nejdřív na překvapený, pak se jemně usmála a když se odvracela, tak měla lehce zarudlé tváře. Byl jsem její reakcí potěšený, ikdyž si nejsem jistý proč.Sledoval jsem ji od doby, co jsem ji sem přivedl. Nalhával jsem si, že je to tím, že musím dávat pozor, aby neplánovala zase útěk, ale vypadala, že to v plánu vůbec nemá.Cítil jsem se šťastný, když se usmívala a ještě víc, když jsem za to mohl já."Neúcta k učiteli?""Soudruhu, kdyby si mou úctu zasloužil, měl by ji. Ty ses taky smál, takže ti to taky přišlo vtipný a netvrď mi, že ne."Jen jsem se pousmál a když se k nám konečně dostala Lissa, tak jsme vyrazily k dárcům. Připojila se k nám i Natalie Dašková. Děvčata se daly do řeči a já se raději soustředil na něco jinýho, protože poslouchat starosti mladé Daškové o citům k jistém morojskému chlapci se mi poslouchat fakt nechtělo."Kašli na něj, Natalie. Je to ještě děcko. Měla by jsi vyzkoušet zaměřit svou pozornost na dhampýry. Chovají se kultivovaněji a abych byla upřímná...jsou mnohem hezčí.""Táta by mě přerazil, kdybych si začala s někým jiným než s morojem.""Myslíš, že mě ne? Ale kdyby viděl, že jsem šťastná, přijal by to.""Tobě se líbí dhampýři?"Zpozorněl jsem."No jasně. Jsou lepší než ti zženštilý morojové. Jsou to pořádní chlapi. Mé bratrance nepočítám, protože na moroje jsou překvapivě mužští. Pokud jim to vyzvoníte, podpálím vám zadky!""Neboj.""Co chci říct je, že se mi líbí z jednoho prostýho důvodu. Jsou lepší než si sami o sobě myslí."Málem jsem zapomněl dýchat. To si opravdu myslí? Je to přece morojka. Královská morojka. Mohla by mít každého kterého by chtěla, ale ona by chtěla raději někoho jako je on? Proč?"Rose, to přece nemyslíš vážně, že ne?""A proč ne? Natalie, zamysli se nad tím. Celý život trénují a bojují. Nejdřív mezi sebou a potom se Strigoji. Postaví se před někoho jako my beze strachu a chrání nás svými životy.""Někoho jako my?""Ano. Většina morojů se chová ke strážcům jako ke psům nebo i hůř. Jen proto, že můžou. Jen proto, protože si myslí, že kdyby nebylo nás tak jejich rasa vymře. Je to sice pravda, ale kdyby oni nechránily nás, tak jsme mrtvý první. Chráníme se navzájem. Nejsme o nic lepší než oni. Navíc oni přesně vědí kým jsou a nehrajou si na to, co nejsou. Přála bych si být víc jako oni.""Ale proč?""Protože svým způsobem jsou svobodní.""Já to nechápu.""Svazuje je jen jejich povinnost, ale my? Takhle choď, seď, mluv, oblýkej se, chovej se, toho si vezmi a měj s ním děti...já tohle nechci. Nikdy jsem o to nestála.""A co by jsi tedy chtěla?""To je jednoduché. Žít podle svého. Být sama svým pánem. Teď jsem omezována pravidly. Doma je to ještě mnohem horší.""Jsi turecká princezna. Všichni ti tvůj život závidí. Slyšela jsem, že tvoje komnata je vykládána zlatem, tvoje koupelna mramorem. Přehozy máš z nejjemnějšího čínského hedvábí...""A přesto tam nejsem šťastná."Odešla za svým dárcem a já překvapeně koukal na závěs, který za sebou zatáhla. Vůbec není taková, jak jsem si myslel. Když vyšla, tak byla upravená a bez jediné kapičky krve na svých rtech, které teď byli červenější než předtím. Lissa se k ní ihned připojila a když odcházely, tak jí dala ruku přes ramena."Dobrý?""Jo, dobrý. Já jen nechápu, proč všichni chtějí žít můj život, když bych dala nevím co, abych byla obyčejná.""Kdyby sis mohla vybrat tak bys byla dhampýrka a nakopávala všem zadky.""To by bylo naprosto úžasný."