VA-Bojovná morojka

Bojovná morojka 21

Rosemarie MazurováPotěšilo mě, že neochotně přiznal, že mě sleduje a tak jsem se rozhodla ho netrápit. Tak moc."Takže říkáš, že bych měla ty extra upnutý džíny nosit častěji?""Jen pokud mě chceš přivést do hrobu. Snaha o sebeovládání mě určitě zabije.""Nebo by ses mohl přestat ovládat.""To nemohu. Zasloužíš si něco lepšího než tohle.""Jednoho dne se, ale přestaneš ovládat a já se na ten den těším.""Proč?""Protože se tě budu moct dotýkat kdekoliv mě jen napadne."Viděla jsem, jak se mu zrychlil dech a ušklýbla jsem se. Takže ne jen já, ale i on má potíže s představivostí."Nejdřív dokonči školu a pak se uvidí.""Nejsem tvoje studentka, takže to nemůžeš svádět na vztah učitel-studentka. Jsi můj strážce, nejsi oficiální zaměstnanec školy, takže nikomu z akademie do našeho vztahu nic není.""To je jediný důvod proč se nedržím tolik zpět.""Chci, aby ses nedržel tolik zpět."Obhlédl situaci a než jsem se nadála, tak jsem byla natlačená jeho tělem na zeď. " Asi takhle?"Nedokázala jsem ani mluvit. Jeho dech mi ohříval kůži na krku. Pocit jeho těla na mém. Do háje! Jsem v tom až po uši!Trpělivě čekal na moji odpověď, ale nebyla jsem ve stavu kdy bych mohla mluvit a tak jsem jen přikývla. Najednou pocit jeho tepla zmizel a moje nohy vypověděly službu. Nenápadně mě podepřel a se smíchem mě odváděl do mého pokoje."To jsem tě tak rozhodil?""Jsem si jistá, že nevím o čem mluvíš."

Dimitri BelikovByl jsem rád, že už má všechny testy za sebou a už se tolik nestresuje. Dokud skládala zkoušky, tak byla nervózní. Musel jsem ji často uklidňovat, že to určitě zvládne a že nezklame svoji rodinu.Vešel jsem do jejího pokoje poté co mi neodpověděla na moje klepání a hned jsem pochopil proč mě neslyšela. Měla na uších sluchátka a skákala po posteli a u toho si zpívala. Sice trochu falešně, ale nic hroznýho. Poslouchat se to dalo. Navíc i kdyby zpívala úplně falešně, nevadilo by mi to a přišlo mi to roztomilé."Hej, hodná holko,
máš srdce ze zlata,
chceš bílou svatbu
a ruku, kterou bys mohla držet,
přesně jak bys měla, holka
jak to dělá každá správná holka
chceš pohádkový konec, někoho milovat..."Otočila se a málem spala z postele, kdybych ji nechytil, dost ošklivě by si natloukla. Koukala vyděšeně než se uklidnila a praštila mě do ramene. "Dimitri! K smrti jsi mě vyděsil!""Omlouvám se. Klepal jsem, ale neslyšela jsi mě. Měl jsem starost.""Budiž ti tedy odpuštěno.""Hezky zpíváš, ale na některý pasáže nemáš hlas.""Tak ty jsi najednou odborník na hudbu?""Složil jsem ti poklonu a ty mě kritizuješ?""To měla být poklona?""Nebuď drzá. Beru tě na večeři.""Kam?""K dárci.""Velmi vtipné."Vzala si kabát a vyrazily jsme. Celou cestu se po Rose všichni dívaly a něco si šuškaly. Rose si toho nevšímala, ale šlo poznat, že ji to trápí. Zahlédl jsem Lissu s Christianem a Adrianem, jak k nám pospíchají."Ahoj, už jste to slyšely?""Co jsme měly slyšet?"Rose se na mě zmateně podívala, ale jen jsem pokrčil rameny. Taky jsem nevěděl o čem to mluví."Tashu našly v její cele-""Jaké překvapení. Jasně, že byla v cele. Je ve vězení.""Ne, neskákej mi do řeči. Našly ji mrtvou.""Mrtvou? Ale jak?" Lehce šokovaně couvla a automaticky se po mě podívala. Zlehka jsem jí pohladil po zádech, aby se uklidnila. Napjetí v jejím těle trochu polevilo."Povídá se, že se měla oběsit. Ale nikdo tomu tady nechce věřit.""Oběsila se? Bože proč? Vím, že to neměla v hlavě tak trochu úplně v pořádku, ale sebevražda? To není řešení.""Proč tomu nikdo nechce věřit?" zeptal jsem se zamračeně."Všichni si myslí, že v tom má Rose prsty.""Cože?!" vykřikla tak nahlas až se několik lidí otočilo."Já vím, je to nesmysl.""To je, kdybych ji chtěla mrtvou, zabiju ji. Vlastníma rukama. Nenechala bych ji zavřít, ale pohřbít. Zabít ji ve vězení? Co bych z toho měla?""Pomstu.""Adriane, nepomáháš. Za co bych se jí mstila?""Za to, že tě unesla, mučila? Vyber si.""Za to už lekci dostala. Dostala doživotí.""A s tím ses spokojila?"Chvilku mlčela než si zhluboka povzdychla. "No dobře, tak jsem se jí trochu pomstila, ale ne tak jak myslíte.""Co jsi udělala?""Než jí odvedly strážci, tak jsem jí poděkovala.""Za co?""Za to, že díky tomu, co provedla jsem dostala něco o čem jsem myslela, že nikdy mít nebudu."Zlehka jsem jí objal rukou kolem pasu a usmál se na ni."To bylo trochu podlé.""Já vím a stydím se. Myslíš, že kdybych to neřekla, tak by to neudělala?""Sama jsi to řekla. Neměla to v hlavě v pořádku. Mrzí mě to, že to musím říct, protože to byla moje kamarádka spoustu let, ale možná je to tak lepší. Tarasov není pěkné místo a teď už má aspoň klid. Promiň, Christiane.""Ne, já to chápu, vážně a máš pravdu. Možná je to tak fakt lepší. Jen mě mrzí, že jsem přišel o dalšího člena rodiny.""Nejsi sám, Christiane. Máš nás všechny. Lissu. Máš mě s Dimitrim. My budeme tvoje rodina. A nezapomeň, že Mason s Eddiem a Adrianem jsou taky tvoji přátelé. Nenecháme tě samotného. Spolehni se. Nikdy nebudeš sám."Zlehka ho objala a já ho poplácal po rameni. Lissa ho taky objala a Adrian mu se smíchem pocuchal vlasy."A máš to, Ozero. Nás už se nezbavíš."