VA-Bojovná morojka

Bojovná morojka 5

Rosemarie MazurováPásku z ruky mi sundaly a já si naposledy upravila oblečení, co jsem měla na sobě. Uhladila jsem si sukni ke kolenům a přitáhla si svetřík blíž k tělu, uhladila jsem vlasy a překontrolovala líčení.
"Lepší už to nebude."Ozvalo se zaklepání a po vyzvání vešel otcův strážce Mustafa."Sultánko...""Můžeme jít."S pokývnutím mi otevřel dveře a jen co jsem prošla, tak je za mnou zavřel a odvedl mě k autům, která nás měla odvést na letiště, kde na nás čekalo soukromé letadlo. Lissa s Christianem už seděli v předním voze a Dimitri na mě čekal u toho druhého. Pořád jsem se vedle něho cítila nesvá, ale nechtěla jsem to dávat najevo. Nechce mě a musím s tím žít. Prostě budu dělat, že se nic nestalo a snad se mi to povede.Otevřel mi dveře a nechal mě nasednout. Jen, co jsme byli usazení, tak jsme vyrazily. Jen, co jsme seděly v letadle, tak si vzal slovo Mustafa a začal jim vše vysvětlovat. Jak se mají chovat, co a jak. Jak bude přibližně probíhat denní program, co vše se bude dít a tak. Já jsem vypla a jen pozorovala mraky."Vypadáš na míle daleko."S úsměvem jsem se na něj podívala a přikývla. Když mám být jen jeho přítel, tak musím začít."Bude to v pořádku. Sám jsi mi to říkal.""To ano. Na konci cesty tam čeká tvoje rodina.""A co tvoje rodina?""Dlouho jsem je neviděl.""Třeba by jsi mi ji někdy mohl ukázat, aby to bylo fér. Ty moji uvidíš. Navíc jsi mi slíbil, že mi ukážeš Rusko."Jen se usmál a přikývl. "Někdy ti ho ukážu."Všimla jsem si, že souhlasil jen s Ruskem."A svoji rodinu?""Tu taky. Neboj.""Třeba z tvojí rodiny dostanu nějaké zahanbující informace, soudruhu. Třeba, že sis jako malý hrál s panenkama a podobně.""Mám tři sestry. Co myslíš?"To mě rozesmálo. "Být tak moucha na zdi a vidět to."Rozesmál se se mnou a já byla ráda, že to divné napětí mezi námi opadlo. Bylo téměř nesnesitelné být u něj, když mezi námi vládlo napjetí.

Dimitri BelikovUž to mezi námi přestalo být divné a zase jsme si dokázaly spolu povídat. Když jsme dorazily k limizíně čekal tam další strážce."Sokolu!""Sultánko, tak rád vás vidím."Přešla k němu a chytla ho za ruce."Ráda tě vidím. Jak se ti daří? Co dědeček?""Mám se výtečně, děkuji za optání. Váš dědeček se už vás nemůže dočkat. Mám vám vyřídit, že vás chce vidět okamžitě jen co dorazíte.""Tak ho nenechme čekat."Nabídl ji ruku a odvedl ji k autu kam ihned nastoupila a my s ní. Mustafa si sedl dopředu k Sokolovi, který řídil. Istanbul bylo krásné město a Rose o něm spoustu věděla. Vyprávěla nám toho hodně a já ji zaujatě sledoval. Jak jí zářily oči, její úsměv, jak si pořád odhrnovala neposlušný pramen vlasů, který jí pořád lechtal na tváři. Všiml jsem si toho už dávno. Několikrát mě napadlo, že by se jí hodila nějaká sponka, která by ten pramen zkrotila.Už z dálky jsme viděli veliký palác ke kterému jsme očividně směřovaly. Rose si povzdychla a pohladila sklo auta.Dal jsem jí ruku na její a lehce stiskl. Věnovala mi děkovný úsměv a dala se do řeči s Lissou a Christianem. Moji ruku držela a nepustila dokud jsme nebyli u cíle. Když auto zastavilo, tak už u něj byl sluha a podával jí ruku, aby jí pomohl vystoupit. Poté pomohl i Lisse zatímco mi jsme vystoupily bez pomoci. Byl to obrovský palác z mramoru. Byl nádherný a hodně zdobený. Šlo poznat, že je taky hodně starý.Seřadily jsme se podle pokynů Mustafy. Strážci poslední, před nimi Lissa s Christianem a Rose jako první. Všiml jsem si, že byla napjatá a pak to najednou zmizelo a byl tam zase ten arogantní výraz, který jsem tak neměl rád. Neslušel jí, jí slušel úsměv.Vypadala přesně jako tehdy než vešla do školní jídelny. Arogantní princezna. Neomylně nás vedla chodbama a najednou se ozval něčí hlas: "Povstaňte! Přichází ctěná Rosemarie sultan!"V půlce cesty se zastavila a pohlédla do otevřených dveří, potom pokračovala v cestě. Když jsme procházely kolem, zahlédl jsem, že je tam skupina děvčat v dlouhých šatech seřazené do řady z obou stran široké uličky. Šaty byli obyčejné a tak jsem předpokládal, že to budou služky. Při pohledu na mě si začaly šuškat a hihňat se. Bezva.Rose nám ukázala pokoje a šla se převléknout. O něco později mi na dveře zaklepala její služka, že Rose už je připravená. Vešel jsem tedy do jejího pokoje a ve dveřích jsem se zastavil. Byla nádherná. Jako turecká princezna z pohádek.Měla vyčesané vlasy, v nich měla ozdobné šperky a průhledný závoj stejné barvy jako šaty, který jí zakrýval vlasy a splýval po zádech až k jejímu krásnému zadečku, který byl díky šatům zvýrazněn. Rychle jsem se podíval jinam, aby mě nenachytala.Jestli tohle bude tady nosit, tak jsem si jistý, že nebudu mít klidné spaní. Už nikdy, protože i když jsem se snažil myslet na něco jiného, tak můj mozek si dokázal přesně vybavit, jak vypadá a s radostí mi to přehrával zas a znova."Můžeme? Představím tě dědečkovi. Bude se ti líbit."Podle pokynů jsem kráčel metr za ní a když jsem viděl, co má na sobě bylo mi to jasné. Abych jí neponičil šaty.Vedla mě krásnou chodbou zdobenou zlatem až ke dveřím u kterých čekaly dva sluhové."Ohlaste mě."Jeden přikývl a po zaklepání vešel."Pane, je tu vaše vnučka Rosemarie sultan.""Ať vejde."Rose na mě kývla a společně jsme vešly. Já se zastavil kousek za dveřma a Rose přešla k muži, který do té doby seděl za mohutným mahagonovým stolem."Rosemarie, sluníčko, měsíčku můj. Tak rád tě vidím živou a zdravou.""Dědečku."Nechala se vtáhnout do objetí a při jediném pohledu mi bylo jasné, že ty krásné tmavé oči má po svém dědečkovi."Budeš mi muset všechno povyprávět, ale nejdřív kdo je to s tebou?""Ach, omlouvám se, dědečku. Tohle je můj strážce. To on nás s Lissou našel a přivedl. Dědečku, tohle je Dimitri Belikov. Dimitri, tohle je můj milovaný dědeček. Ahmed Mazur.""Rád vás poznávám, pane.""Já rád poznávám tebe, Dimitri. Děkuji ti, že jsi mi přivedl moji milovanou vnučku. Dám ti cokoliv si budeš přát.""Jen konám svoji povinnost. To nic nebylo."Měla pravdu, že se mi bude líbit. Vůbec nezapadal do obrazu který jsem si o jejich rodině díky jeho synovi udělal. Zřejmně měl Ibrahim povahu po matce, což bylo znepokojivé.Rose se s ním posadila na terasu a vyprávěla mu, co všechno s Lissou zažily. Všiml jsem si, že před ním neměla žádné tajnosti. Vyprávěla mu všechno, i to co svému otci neřekla."Koukám, že jste se nenudily.""To ne. Psala jsem ti, ale nevím jestli...""Všechna tvoje psaní dorazila. I všechny dárečky. Děkuji ti.""To jsem ráda.""Já jsem rád, že jsi v pořádku. Během dneška a zítřka dorazí zbytek rodiny, tak se připrav na dlouhé rozhovory. Pozdravuj Vasilisu. Pozdravím se s ní později.""Jistě, budu.""A poslední věc než půjdeš. Líbí se ti nějaký mladý muž? Věk už na to máš.""Dědečku!"Její tváře získaly roztomilý růžový nádech."Na to jsem ještě mladá.""Jak myslíš. Teď by sis, ale měla po dlouhé cestě odpočinout. Dojdi ještě za babičkou. Netrpělivě tě očekává.""Ano."Opustily jsme jeho pracovnu a Rose mě vedla směrem k její babičce. Došly jsme zase k harému, jak jsem byl informován. Nahoře na balkoně stála přísně se tvářící žena s tmavými vlasy a zelenýma očima. Zlehka se uklonila a já sehnul hlavu na znamení úcty. Žena se otočila a zmizela za dveřmi."No, zatím to šlo dobře. Musím tě požádat, ale aby si pak počkal raději na chodbě.""Jsi si jistá?"Nelíbilo se mi ji tam pustit samotnou. Obvzlášť po tom, co jsem viděl jakou hrůzu z toho setkání měla."Budu v pořádku."Jak po mě chtěla, tak jsem udělal. Počkal jsem venku, ale nelíbil se mi její pohled, který mi věnovala předtím než se za ní zavřely dveře.