VA-Bojovná morojka

Bojovná morojka 24

Dimitri BelikovOdvedl jsem ji zpět do pokoje a vešel jsem do toho svého. Tohle jsem si musel srovnat v hlavě.
Odložil jsem vršek uniformy a usedl na pohovku. Slyšel jsem různé zvěsti o tureckém dvoře, ale tohle jsem nevěděl. Nikdo to moc neví a ani se nedivím, že to moc nerozhlašují. Vědět to na akademii, tak na ni mladí morojové uspořádají hon. Nejen na akademii, ale i u dvora.Věděl jsem, že je Roza neobyčejná. Pro mě nikdy nebyla jen nějaká královská morojka za jakou jí považovaly ostatní, ale netušil jsem, že je tak blízko tomu, aby se z ní jednoho dne stala královna.Chtěl jsem mluvit s jejím otcem a požádat ho o požehnání, ale najednou jsem si tím rozhodnutím vůbec nebyl jistý. Měl jsem se o to vůbec pokoušet? Hodilo se to vůbec?Ozvalo se zaklepání, které mě vyrušilo z mých myšlenek. "Strážce Belikov? Chce s vámi mluvit sultán Ahmed a princ Ibrahim."Oblékl jsem se a vydal jsem se do pracovny Rosiina dědečka, Ahmed Mazura. Po vyzvání jsem vešel a stanul před jeho pracovním stolem. Měl jsem nepříjemný pocit z těch dvou. Zlehka jsem se poklonil."Sultáne..."Ahmed Mazur mě propaloval pohledem s ledovým klidem a za jeho pravým ramenem stál s úplně stejným pohledem i jeho prvorozený syn."Přáli jste si se mnou mluvit?""Ano, přáli. Pokud si, ale dobře vzpomínám, ty jsi s námi chtěl mluvit první.""Ano, to chtěl.""O čem jsi s námi chtěl mluvit?"Teď nebo nikdy. "O Rose."Oba se po sobě podívali. "Co je s mojí vnučkou?""Nic vážného, opravdu. Mohu být upřímný?"Oba kývli a v očekávání se na mě podívali. Zhluboka jsem se nadechl a připravil se čelit následkům."Miluji Rose celým svým srdcem. Vím, že jí nejsem hoden, že je lepší než cokoliv co by si kdokoliv zasloužil, přesto vás chci požádat o požehnání. Chtěl bych získat možnost udělat ji šťastnou."Chvilku mezi sebou tiše mluvilo v turečtině. Nerozumněl jsem jim ani slovo. Nejspíš se budu muset rychle naučit turecky. Nemám dobrý pocit, když se mluví o mě beze mě.Nakonec se Ibrahim narovnal a oba se na mě usmívaly. Cože?"Dimitri, jsi velice čestný a silný bojovník. Děláš pro moji holčičku vše co jí na očích vidíš a bez váhání pro ni obětuješ svůj život, aby se byť i jen neškrábla. Neznám nikoho kdo by pro ni byl lepší než ty. Moje požehnání máš."Překvapeně jsem zamrkal a snažil se svůj výraz ovládnout."Jak řekl můj otec, děláš pro ni možné i nemožné jen, aby byla spokojená. Přiznávám, že pro mě jako jejího otce bude těžké nechat jí dospět a odloučit se ode mě. Je to moje holčička a pro otce není žádný muž pro jeho holčičku dost dobrý, ale musím přiznat, že ty jsi nejblíž ideálu muže, kterého bych jí schválil. Musím tě, ale varovat, Dimitri. Ublížíš jí a tvoje ostatky nikdy nenajdou. Máš i moje požehnání, Dimitri. Navíc jsem si jistý, že pokud bych ti ho nedal, tak by mi dala co proto."Trochu jsem se uchechtl a s poděkováním jsem se uklonil. "Nesklamu vás. Budu se o ní starat jako o princeznu. Přesně, tak jak si i zaslouží.""To jsem rád. Oba oceňujeme, že ses nejdřív zeptal nás na naše požehnání.""Stará škola. Přesně takhle by to totiž mělo být a já to chci udělat správně.""Velmi dobře. Líp si vybrat nemohla. Kdy se jí hodláš zeptat?""Po svatbě. Teď je chudák ve stresu. Dámy se nemohou rozhodnout nad vhodnýma šatama a ptají se jí na její názor a ona na tyhle věci moc není.""To má po své matce. Já bych jí tak rád rozmazloval, ale Janine není jako ostatní ženy. V tomhle ohledu je hrozně skromná a to je svým způsobem okouzlující.""Ano, to je. Pokud mě teď omluvíte, vrátím se k práci. Děkuji za váš čas.""Jen jdi. Snad se ti podaří ji zachránit z jejich spárů.""To už jsem udělal, ale byli jsme odhaleni a ona se musela vrátit.""Vážně? A jak se ti to povedlo?""Propašoval jsem ji ven přes můj pokoj.""A to si toho nevšimly?""Byla na balkoně a já ji pomohl dovnitř oknem v mém pokoji." Přiznal jsem trochu zahanbeně, ale oni se rozesmáli."Už chápu, co na tobě vidí."Celý zmatený jsem se rychle rozloučil a vydal se zpět do pokoje. Než jsem tam, ale stihl vůbec dojít, tak jsem zaslechl dámské podpatky a do mého těla najednou někdo vrazil. Podle vůně skořice z jejích vlasů jsem ihned poznal Rose. Instiktivně jsem ji zachytil a počkal až se ustálí než jsem ji zase pustil."Rozo, neměla bys tu běhat. Mohla ses zranit. Jsi v pořádku?""To bych se měla ptát já tebe ne?""Proč?""Scháněla jsem tě a jeden z agů mi řekl, že si pro tebe poslali můj otec s dědečkem. Dostala jsem strach, abys nebyl v průšvihu kvůli mně.""Nejsem v průšvihu. Jen jsme řešili chlapské věci."Protočila oči a odfrkla si. "Muži."Nešlo to, prostě nešlo. Rozesmál jsem se a ani její dloubnutí do žeber mě nedokázalo zastavit."Kdyby ses teďka viděla. Vypadala jsi jako malá uražená holčička."Viděl jsem ten záblesk v jejích očích, ale než jsem stihl zareagovat, tak stála blízko u mě a její drobná dlaň mě pohladila na břiše, dost blízko mého opasku. Ihned jsem zmlkl."Pořád si myslíš, že jsem malá holka?""Rozo..."S úsměvem se vydala chodbou pryč a tak jsem rychle zatřepal hlavou, abych se zbavil neodbytných myšlenek a pospíšil si za ní."Tak jaký budeš mít šaty?""Uvidíš...""Bavila ses?"Zamračila se na mě, ale pak se jí úsměv zase vrátil. "Asi jako teď ty."Strčila mě do svého pokoje, kde čekala švadlena, aby začala brát míry. Byla až podezřele ochotná a pořád vesele štěbetala a motala se kolem mě. Podíval jsem se na Rose, která jí propalovala velice nebezpečným pohledem. V tu chvíli mi připomněla svého otce.