Takže je tu další část, příběh se rozjel jak vidíte, a taky se omlouvám že jsem to sekla v nejlepším,!..byla tam jakoby kamenná skluzavka. ,,Lo..Lonnie co budeme dělat?!" Zeptala jsem se koktavě- hysterickým hlasem. ,,Já...já nevím Rebbeco ale, myslím že to "T" znamená tunel a taky že, když už jsme to otevřeli tak by jsme tam měly vlézt." odpověděla Lonnie stejně roztřeseně jako já. "Dobře tak, já půjdu první.,, řekla jsem rozhodně. ,,Ne Rebbeco nechoď půjdu já."
přemlouvala mě Lonnie. ,,Lonneline Delgádová, nech toho půjdu já, nedopustím aby se ti něco stalo bůh ví, co tam dole je!!" byla jsem na Lonnie zároveň naštvaná a zároveň jsem byla ráda že se nabídla. ,,Dobře, buď opatrná" řekla Lonnie rezignovaně. ,,Lonnie, jestli na tebe nezavolám nebo se nevrátím do 10-ti minut řekni to mámě, dobře." domluvila jsem a podívala jsem se Lonnie do očí. ,,Tak jo." souhlasila Lonnie. A já jsem vlezla do otvoru a sedla si na tu "skluzavku" a sunula se po ní pomalu dolů a dolů, hlouběji a hlouběji pod dům. Dostala jsem se do části která se od té předešlé lišila ve dvou věcech, za prvé klouzala a za druhé byla z mramoru. Takže jsem se pustila a jela, až jsem se dostala až na samotný konec tunelu. Byla tam místnost, velká asi tak jako můj a Mentolčin pokoj dohromady. Nevěděla jsem jak dlouho jsem se sunula tím tunelem takže jsem do něj radši zavolala: ,,Lonnie, slyšíš mě??" chvíli na to jsem uslyšela Loniin hlas: ,,Jo, slyším tě co tam je....no tak Rebbeco!" volala Lonnie do tunelu. ,,Je tu místnost, velká, Lonnie polez za mnou neboj nic se ti nestane, akorát tak ve třičtvrtině je ten tunel mramorový tak se pusť doklouzáš až za mnou!" volala jsem do tunelu a tak za 3 minuty jsem slyšela jak Lonnie jede po skluzavce. Když dojela vypadala rozrušeně. ,,Co to sakra, já ti říkala že tu straší říkala!!!" začala hysterčit Lonnie. ,,Lonneline Delgádová uklidni se!!!" zakřičela jsem. ,,Ne neuklidním a neříkej mi Lonneline!!" hysterčila Lonnie dál. Už jsem ji nechtěla vnímat rozhlížela jsem se po místnosti a hledala něco zajímavého, najednou mě ale napadla jiná myšlenka. ,,Lonnie, kde jsi vlastně vzala ten nákres?" zeptala jsem se velmi zvídavě a nemohlo mi uniknout že sebou Lonnie trhla. ,,Víš Rebbeco já...no já...my no víš..my jsme dělali půlnoční hru a no...Trish mi dala úkol vlézt do tohohle domu a já no...vlezla jsem sem a našla tyhle nákresy a tak jsem si je vzala." řekla Lonnie. Nějak jsem se na její proslov nesoustředila zaujalo mě něco jiného, na malém nočním stolku vedle velmi staré moly prožrané postele ležela na podstavci železná koule, byla asi stejné velikosti jako ta na pétanque. Přišla jsem až ke stolku a Lonnie ji spatřila také. ,,Nesahej na to, bůh ví co ti to může udělat!!" zakřičela náhle Lonnie. ,,Lonnie zkus mi věřit já, víš vůbec necítím to, že by mi to mohlo něco udělat." řekla jsem omámeným hlasem a zvedla jsem tu kouli...Měla jsem, já nevím jak to popsat, tak napíšu jednoduše, vidění. V tom vidění byla mladá neobyčejně krásná dívka a měla tu kouli v kabelce asi ji nosila pořád při sobě, s někým telefonovala a potom začala strašně plakat poslední obraz co jsem viděla byl zakrvácený nůž položený na zrcadle na nočním stolku. Moje vidění skončilo. Lonnie se na mě dívala a já její pohled opětovala. ,,Co se ti stalo, úplně jsi zkameněla." koktala Lonnie. Tak jsem jí vypověděla svoje vidění a při poslední větě, víte s tím krvavým nožem sebou trhla. ,,Krvavej nůž, to je strašný." říkala Lonnie opřekot. ,,Lonnie klid teď se jen musíme podívat co je v tom nočním stolku" řekla jsem a šla jsem ke stolku a otevřela ho. Bála jsem se toho že co tam najdu. Ale byla v něm černá kniha no spíš deník, hledala jsem nějakou zmínku o tom komu patřil a tak jsem si ho pečlivě prohlížela. Na zadní straně byl přilepený malý štítek se jménem které mi málem vyrazilo dech. Eleonor Steel stálo na lístku, ale to nebylo všechno pod deníkem leželo i to zrcadlo z mého vidění ale už nebylo od krve, co odkápla z nože. Obojí jsem vytáhla na noční stolek. A ještě jednou jsem vzala tu kouli, tentokrát se ale nic nestalo prohlížela jsem si ji pečlivě prohlížela, až jsem našla co jsem hledala. Samozřejmě tam byl opět podpis Eleonory Steel, tedy mojí velmi vzdálené příbuzné. ,,Lonnie ta koule a deník patřila nějaké mojí vzdálené příbuzné." řekla jsem a podala jí deník. Prohlížela si ho se stejným zájmem jako já až taky objevila štítek se jménem. ,,Myslíš že je to opravdu někdo z tvých vzdálených příbuzných?" zeptala se Lonnie trochu pochybovačně. ,,Nevím, ale cítím že ano." řekla jsem omámeně. A pořádně jsem se zadívala na deník přesněji na štítek se jménem byl tam rok 1890-1910, zamyslela jsem se. Ta holka v mém vidění měla tak 20 let, to ne, to to nemůže být pravda ta holka v tom vidění je Eleonor, ale moment jak si tam mohla sama napsat kdy zemře....jedině že by..spáchala sebevraždu. ,,Lonnie ta holka v mým vidění je Eleonor a spáchala sebevraždu!" zakřičela jsem a Lonnie sebou poplašeně škubla. ,,Co to říkáš to nemůže...." Lonnie nedořekla protože jsem jí přerušila. ,,Lonnie všechno na sebe navazuje, nůž od krve, ona si podřezala žíly a pak ho odložila na stolek, lehla si a pomalu zemřela." dořekla jsem a Lonnie se třásla ještě víc,,Lonnie ty věci musíme vzít nahoru,." řekla jsem a čekala co Lonnie na to. ,,Dobře" odpověděla Lonnie prostě. ,, A už by jsme odsud měli vylézt máma co nevidět zjistí že nejsme v pokoji." řekla jsem a Lonnie vzala kouli ze stolu a pomalu se škrábala nahoru po skluzavce (bylo to těžší ta první čtvrtina byla mramorová, proto klouzala). Vylezly jsme z otvoru a napadlo mě: ,,Jak to zavřeme?" ,,To nech na mě." řekla Lonnie a mávla nad otvorem rukou a ten se pomalu uzavřel. Vyšly jsme ze sklepa a já pověsila klíček na háček. Potichu jsme se vykradly po schodech nahoru a věci co jsme odnesli z tajné místnosti 1(tak ji Lonnie nazvala na plánku) jsme ukryly pod uvolněné prkno v mé podlaze.
