,,Franku?" ozvalo se z chodby. Okamžitě jsem poznal, že je to hlas mojí matky, která mě pravděpodobně volá (obtěžuje) kvůli hotovému obědu. S povzdechem jsem odložil kytaru do tmavého rohu a vyšel ze svého skromného pokoje. ,,Už jdu!" křikl jsem, když jsem otevřel dveře a ne příliš rychlým krokem se vypravil do kuchyně. Můj otec seděl na vysoké dřevěné židli a se zájmem četl noviny, jakoby to byla ta nejdůležitější věc na světě, zatímco matka kroužila kolem kuchyňské linky.
,,Bože můj Franku, divila bych se, kdybys alespoň jednou přišel včas. Jídlo máš už určitě studené!" vyčetla mi, ihned jak mě spatřila. Jen jsem protočil oči a zasedl ke stolu naproti otci. Ten odložil noviny a znechuceně se na mě podíval. ,,Takže ty a ta tvoje sekta, podle tebe parta normálních lidí, jedete pryč?" zeptal se. Přikývl jsem a v hlavě potlačoval ten hněv s hořkostí, který se ve mě mísil. Promiň tati, ale je mi z tebe zle.
,,Nelíbí se mi to, myslím si, že to není dobrý nápad..."
,,Arthure, no tak. O tom jsme se už přece bavili, nech toho kluka být." přerušila ho matka monotónním hlasem. Otec si něco pro sebe zamumlal, ale nerozuměl jsem mu, takže jsem to nechal být a raději snědl oběd. Udělal jsem dobře, protože on jak si něco umane v hlavě, tak nepřestane. Je jako chodící kolovrátek. To je důvod, proč se ho snažím co nejvíce ignorovat.
Hudba je nejen lékem pro uši, ale i pro duši. Vím, rýmy mi moc nejdou, ale tohle má něco do sebe. Potřeboval jsem se uklidnit a to dost. Jako duch jsem se vytratil do svého pokoje a vytáhl své nejoblíbenější album od Iron Maiden. Hudba bušila a ve mně se tvořila neuvěřitelná touha stát na jevišti v záři reflektorů a davem řvoucím moje jméno. Z této představy se mi dělala husí kůže, čemuž jsem se musel pousmát. Lítáš v oblacích Franku... Lehl jsem si na postel, roztáhl ruce jako kdyby to byla křídla nějakého ptáka a dál si v hlavě promítal celou tu absurdní situaci.
Myslím, že jsem na několik dlouhých minut (možná i hodin) usnul, protože jsem se nehorázně lekl a z postele vylétl jako torpédo, když jsem uslyšel zvuk klaksonu od auta. Podíval jsem se z okna a uviděl velkou černou dodávku, která stála před naším domem. Byla tak moc posprejovaná a popsaná různými nápisy, že mi spíše připomínala monstrum z hororového filmu.
Nebyl to nikdo jiný než moje parta, tuhle dodávku bych poznal kdykoliv, jezdím s ní každý zatracený den do školy i ze školy. Jsem rád, že se konečně vydáme někam jinam, slyšel jsem pár lidí, kteří s námi jedou, že máme namířeno do starého kempu někde za městem. Woah hou nemůžu se dočkat.
,,Čau lidi, nebojte se, za chvíli jsem u vás!" zakřičel jsem z okna a usmál se na všechny, kteří už nervózně stáli před dodávkou.
,,Jasně, tak hejbni zadkem, ať se do toho kempu vůbec dostaneme za světla." hulákal Michael se svým specifickým úšklebkem na rtech.
Hned jak jsem ho uslyšel, musel jsem se zasmát. Páni, nečekal jsem, že pojede i náš Mikey. Víte, je o ročník mladší než většina z nás, ale ani to ho nezastaví se s námi bavit a užívat si života. Je to skvělej kámoš, všichni v té dodávce jsou skvělí lidé na kterých mi záleží. Jsou něco jako moje druhá rodina. Jen moji rodiče si to stále ještě neuvědomují.
Zdravím vás lidi! Tak co říkáte na druhou kapitolu? Líbí se vám? A máte nějaké tušení, jak bude knížka pokračovat? O to vše se se mnou můžete podělit v komentářích nebo mi napsat zprávu ^-^
Doufám, že se dnes máte hezky, i když je tak strašné vedro.
Já to dnes vidím na bazén a hoodně zmrzliny😄
Mějte se hezky Killjoys!❤
Vaše crow💀
ČTEŠ
Pain in my heart, pleasure in your mind
FanficMělo to být nezapomenutelné léto plné zážitků a nových lidí. Jediné co mi však v srdci zůstalo je bolest a prázdnota na dlouhých 27 let. ,,Neříkej ne, když nevíš jestli budeš ještě zítra žít. Prostě to zkus." Stále mám tvojí větu v hlavě.
