Twilight of the GODS

Maják

Týden do Ragnaröku... Týden. Loki byl strachy bez sebe. Všichni byli. Pochodovali po místnosti jako splašení a snažili se vyřešit, jak by mohli udělat to kouzlo v knize.

To kouzlo bylo na úrovni nejsilnější magie. Nemohl ho udělat jen málokdo. Musel mít moc, sílu a kuráž. Mohlo je to i zabít. To byl hlavní důvod, proč nevěděli, co dělat. Nechtěli, aby někdo zemřel.

,,Všichni zemřeme," vydechl Loki a suše se zasmál. Skadi přistoupila k němu svižným a naštvaným krokem.

,,To neříkej. A nevzdávej to, ještě máme týden," zašeptala a zapíchla svůj ukazováček do jeho hrudi. ,,Ještě máme naději."

Loki opatrně její ruku sundal a povzdechl si. ,,Promiň. Nevěřím zrovna v naději," odsekl a Skadi přivřela oči a nakrčila obočí.

,,Tak dost. Nechte se. Tímhle to ještě zhoršíme. A už vůbec nevyřešíme, jak to zastavit," přerušil je Thor a Sam jen zvědavě nahlížel.

Loki svůj pohled přesunul na Thora, který kývnul a poté na Skadi, která se dívala do země.

,,Co tu vůbec dělá on?" optal se Loki a ukázal na Sama opřeného o zeď a pozorujíc podlahu. Sam záhy zvedl zrak a upřel na Lokiho naštvaný pohled.

,,Loki..." vydechl Thor a otočil se na Sama. Rukou mu ukázal, ať zůstane tam, kde je a poté se otočil zpátky na bratra. ,,Snaží se nám pomoct. Mohl by si to ocenit."

Loki protočil očima, ale dále se tomuto tématu nehodlal věnovat. Obešel Skadi s Thorem s tím, že do boha hromu silně vrazil ramenem a vyšel ven z chatky.

Jakmile vyšel, občané si ho ani nevšimli. Dále se věnovali své práci. Slunce ho nepříjemně oslnilo a mírně se mu zamotala hlava. Vydal se rychlým krokem k černému Mercedesu.

Ihned do něj nastoupil, nastartoval a rychle odjel pryč. Potřeboval se na chvíli odreagovat. Alespoň na malinkou chvilku.

Jel po trávě. Nechtěl jet po cestě jen z jednoho důvodu. Tu cestu znal až moc dobře. Potřeboval vidět něco jiného. Rozhodl se, že pojede k majáku. Ještě nikdy předtím tam nebyl. Nijak ho ta budova nezajímala.

Pomalu vyjel kopec k vysokému majáku a zastavil. Vystoupil z auta a jeho pohled uvízl na vrcholu toho majáku. Poté se podíval na moře. Byl to opravdu nádherný výhled.

Připomnělo mu to ten moment, kdy se setkal s Narfim. Zajímalo ho, co může dělat právě teď. Jestli se dívá na svého zoufalého a slabého otce nebo si raději vychutnává Valhallskou hostinu. Spíš budu uvažovat o té druhé možnosti. Pomyslel si a smutně se usmál.

Rozhodl se vyšplhat až na vrchol majáku. Musel si vychutnat výhled i z jiného pohledu. Frustrovalo ho, že nic nedělal. Vstoupil tedy do budovy a hned spatřil schody ztočené do spirály.

Začal pomalu stoupat. Vždycky se raději chytl zábradlí a díval se nahoru. Čekal, až bude na konci.

Jeho dech se zrychloval. Bylo to opravdu vysoko. Nohy ho začaly bolet, ale nezastavoval. Někdy si připadal jako člověk. Dokázal kouzlit, ale vyčerpal se stejně, jako člověk.

Konečně byl nahoře. Zastavil se a začal hlasitě vydýchávat. Rozhlédl se kolem. Uprostřed malé místnosti bylo obrovské světlo sloužící k navigovaní lodí v špatné viditelnosti. Nic jiného v místnosti nebylo. Teda, to si alespoň Loki myslel.

Jak tak obcházel světlo, do něčeho kopnul. Sklopil pohled a uviděl u svých bot malý deník.

Zvedl ho a otevřel. Byl celkem rozmočený, takže se nějaká slova nedala přečíst, ale i tak většině textu porozuměl a povytáhnul obočí.

V runách byl schována tato věta: ,Zelená magie soumrak bohů zastaví, avšak smrt jich nemile odmění.'

Loki zaklapnul deník, pomocí magie ho nechal zmizet a utíkal po schodech dolů. Musel to ukázat Skadi, Thorovi i Samovi. I přes to, co se dělo ještě před nejméně patnácti minutami.

Loki chtěl otevřít dveře a běžet k autu. Ale jakmile staré dveře se skřípáním otevřel, spatřil starého muže.

Vrásčitá pokožka, kaštanově hnědé oči, které se schovávaly pod hustým šedým obočím, tenké rty a zpod farmářského klobouku mu trčelo pár vlasů. To vše stihl Loki pochytit, než ho muž zatáhl zpátky do majáku, zavřel dveře a přitlačil ho ke zdi.

Muž mu u krku držel mačetu a Lokimu nezbývalo nic jiného, než dát ruce nahoru a doufat, že se ho stařík nechystá zavraždit.

,,Dej mi ten deník," řekl přísně a mačetu mu přiblížil ještě více ke krku. Loki ten deník nechtěl pouštět, ale když mu muž mačetu přiblížil ke krku ještě víc, deník pustil.

Muž se mírně pousmál, ale Lokiho nepouštěl. ,,Vím, že máš zelenou magii. Ale nesmíš Ragnaröku zabránit. Nechci, aby si zachránil všechny ty údajné ,bohy'. Všichni jsou jen šašci. Ty jsi šašek. Nikdy jste nic pořádného neudělali, jen nás dostáváte do problémů. Jak vás může někdo uctívat," chrlil na něj a Loki se chystal přičarovat si dýku.

,,Když zachráníš všechny ty bohy, budou nás nadále rádoby zachraňovat. Nadále nám budou lhát a nadále si budou žít svoje perfektní životy, zatímco nějací lidé kvůli nim umí-."

Nevěděl proč ho zastavil přímo u umírání, ale neměl jinou možnost. Zabodl mu dýku do ramene. Stařík se zapotácel dozadu, až spadl a mačeta dopadla opodál.

Loki mačetu odsunul nohou za sebe a přičaroval si druhou dýku. Přistoupil blíže k němu a upřel na něj nebezpečný pohled.

,,Proč nechceš, abych zastavil Ragnarök? Určitě to není z těch důvodu, co si jmenoval předtím," zašeptal a muž nechtěl navázat ani oční kontakt.

,,Já... Nemůžu-."

,,Mluv!" zakřičel naštvaně, klekl si, jednu dýku zabodl do zdi hned vedle jeho hlavy a druhou mu držel u krku. Jeho sebekontrola se v rychlosti blesku ztrácela. Byl tak vynervovaný a každý ždibeček nevědomosti ho nutil se cítit nekomfortně.

,,Legenda říká, že když zastavíte boha se zelenou magií před tím, než zachrání všechny bohy před Ragnarökem, tak budete nesmírně bohatí a budete nesmrtelní. Chtěl jsem to zkusit. Všichni mě opustili, nemám domov, jen tuto věc," vysvětlil mu a Loki se začal pomalu stahovat.

,,Omlouvám se, ale raději zachráním tisíce bohů, než jednoho chudého člověka," odvětil mu, dýky nechal zmizet a beze slova vyšel z majáku.

Přešel ke svému autu. Ihned nastoupil a nastartoval. Chtěl být co nejrychleji doma.

Pomalu jel přes velice nerovný a nepříjemný terén. Byl opatrný, aby si moc nepoškodil podvozek vozidla a zároveň se díval pečlivě na cestu, aby nenarazil na nějaký větší kámen.

Když byl nerovný terén za ním, zrychlil a víc se uvolnil. Stále dával pozor na cestu, ale nyní to stejně moc nepomohlo.

Spatřil před sebou osobu. Nepoznal, kdo to byl a jediné co stihl udělat bylo prudké zabrždění.

Nebojte, lidi, ještě jsem na tuto knihu nezapomněla xd. Opět to končí otevřeným koncem, to bych totiž nebyla já 😂.

Dnes mě žádná otázka na vás nenapadá, tak se můžete na oplátku zeptat vy mě 😛.
Zatím byeee.