Summer Love✔

the party starts

Seděla jsem na posteli v mém nemocničním pokoji. Vedle sebe jsem měla mojí černou tašku s věcmi, které mi rodiče za ten týden stihli přivést. Vše jsem měla sbalené a čekala na mamku, až mě vyzvedne.

Nemohla jsem se dočkat, až se odsud dostanu. Všichni mě sem chodili jen litovat a to nemám ráda. A o to víc jsem se netěšila do školy, protože mi je jasný, že jakmile tam přijdu, všichni ze mě budou dělat nemohoucí a nesvéprávnou. Chápu, že se o mně starají, ale za ten týden už toho mám po krk.

Ale na druhou stranu, kdo ví, jak by to teď mezi mnou a Tobiasema bylo, kdybych neomdlela. Jestli by jsme se vůbec usmířili a dali zpět dohromady. A proto si myslím, že vše, co se nám děje, má nějaký důvod. 

Z mého přemítání mě vytrhlo jemné zaklepání na dveře. ,,dále'' ozvala jsem se otočila se směrem ke dveřím. ,,ahoj zlato'' zpoza dveří vykoukla mamka se vřelým úsměvem. Vstala jsem z postele a do rukou uchopila mojí tašku. ,,ne ne ne, to vezmu já" řekla mamka a hned mi brala tašku z rukou. ,,mami, jsem na tom dobře a není to tak těžký, vezmu to sama" bránila jsem se. Ovšem nad mojí mamkou jsem byla slabá, hned jak řekla, že se musím šetřit a tím, že už odcházím neznamená, že se nebudu zotavovat ještě doma, jsem se radši vzdala.

Vyšly jsme z pokoje a šly chodbou k recepci, kde mamka v zápětí podepsala reverz a s ním i lékařskou zprávou jsme odcházely ž nemocnice.

Hallelujah, jsem volná!
No ne tak docela, pořád tu ještě byla moje mamka.

Na parkovišti před nemocnicí jsem uviděla našeho stříbrného kombíka. Usmála jsem se, když jsem v autě uviděla sedět taťku a když ž auta vyšel Tobias. Až když jsme k nim došly, zaregistrovala jsem, že držel něco malého v náručí.

,,Ahojky'' řekl mi Tobias, ale já jsem ho skoro nevnímala.
,,budeš tady jenom tak stát nebo si konečně vezmeš tuhle malou ale celkem těžkou kouli?'' řekl Tobias po chvíli co jsem upřeně koukala na štěňátko v jeho náručí.
Malé chlupaté štěňátko , které přiměla moje oči k tomu, aby ž nich začaly téct slzy, hned jak jsem si uvědomila jeho slova. Koukala jsem střídavě na mamku, Tobiase a to nejroztomilejší štěňátko na světě.

,,to- to je... moje?" zeptala jsem se a slzy mi nekontrolovatelně tekly z očí. ,,jo, ta je tvoje" řekla mamka a Tobias mi předal to malé zlaté štěstí ke mně do náručí. Pořád jsem nemohla uvěřit, co se to právě děje. Začala jsem si jí, jak už teď vím, hladit.

Rodiče mi nikdy nedovolili žádné zvíře, jelikož bych se o něj údajně nedokázala postarat. A mamka byla porad v práci a táta na služebních cestách, takže by na něj taky neměli čas. Zlatého retrievera jsem si vždycky přála, ale nikdy se mi nepodařilo přesvědčit rodiče do toho si jednoho pořídit. I přesto, že je to ten nejlepší pes do rodiny.

,,tak už pojedeme, ať tady nestojíme tři hodiny" řekla po chvíli mamka, když jediné na co jsem se zmohla bylo hladit malou a brečet štěstím. Mamka nasedla na místo řidiče a já s Tobiasem a malou dozadu. Malou jsem  si položila na klín a už se trochu vzpamatovala.

Po chvíli jsme dojeli k našemu bílému domu. Nevím, na co jsem čekala, ale hleděla jsem na naše vstupní dveře. Myslela jsem si, že alespoň přijde Annie a popravdě jsem byla celkem zklamaná, protože jsem se těšila, až všechny doma uvidím. Ale hlavně, že mám Tobiase a malinkou.

Vylezli jsme z auta a Tobias pomohl mému taťkovi na vozík. Pořád jsem se otáčela s tím, že někdo přijde, ale nikdo nikde. To nevadí. Uvidím je přece ve škole. Když jsme se všichni čtyři, teda pět, dostali do domu, taky tam nikdo nebyl. Přece o nic nejde, Vicky. Uklidňovala jsem sama sebe, ale uvnitř mě opravdu zklamalo, že nikdo nepřišel.