Nesmrtelná láska

7] Pohřešovaná

Bála jsem se toho, co uvidím nebo spíš koho.
 

Po chvíli jsem zvedla hlavu a viděla přede mnou stát Ara a Caiuse. Aro se usmíval a cauis se tvářil neutrálně. Musela jsem vypadat jako bych viděla duchy. Až teď jsem si všimla, že všichni upíři jsou něčím stejní.

 ,,Mohu?" Aro před sebe natáhl ruku. Došlo mi, že musí mít nějaký dar. Pomalu jsem vstala, abych mohla svojí ruku vložit do té jeho i když jsem nevěděla, jestli je to dobrý nápad. 

Jakmile se tak stalo, Arovi rudé oči se zahleděli někam do prázdna. Zajímalo by mě v čem jeho dar spočívá. Mezitím se na mě Caius díval zvláštním pohledem. Plným očekávání a špatně skrývaného zájmu.

Po nějaké chvíli už Aro vypadal normálně, tak jsem svoji ruku stáhla zpátky k tělu. 

,,Eccellente." Aro to řekl nejspíše italsky, ale nevěděla jsem, co přesně řekl. 

,,Co jsi viděl bratře?" Zeptal se ho caius. Mého nechápavého výrazu při slově bratře si nejspíše nevšimli. 

,,Projevil se u ní její dar i když je zatím jenom člověk." Při slově jenom člověk jsem sebou trhla. Až teď mi došlo, že oni musí brát lidi jako něco podřadného. 

,,Teleportace." odvětil caius zaujatým tónem. Aro přikývl

,,Dnes tě nezabijeme." Aro koukal na Caiuse varovným pohledem. Ten se jen krutě usmál a odešel, takže jsem v pokoji zůstala jen já a Aro.

,,Jistě musíš být zmatená a mít mnoho otázek." Nejistě jsem přikývla. Opravdu jsem měla mnoho otázek. 

,,Mohu ti teď odpovědět pouze na pár." Bedlivě jsem ho sledovala a čekala, co udělá. 

,,Můj dar je čtení myšlenek pomocí dotyku." Díky téhle větě už jsem chápala tu ruku. Mého chápavého výrazu si musel všimnout.

,,Teď už musím jít. Cestou řeknu Kate aby ti donesla tu kabelku." Když to řekl, tak odešel.

Po pár minutách Kate přišla do pokoje a v ruce držela mojí černou kabelku. Očividně se jí ulevilo, že mě vidí v pořádku. Oddechla si. Kabelku mi beze slov podala a posadila se do křesla.

,,Tak? Co se stalo?" Její hlas byl plný zvědavosti. 

Zhluboka jsem se nadechla a řekla jí vše, co se právě stalo. Nechala mě mluvit. Vyslechla mě. Naslouchala mi a to mě potěšilo.

,,To je…" nechala vyznít větu do prázdna a já ani nevím proč přikývla. 

,,Telefon máš v kabelce." Rychle jsem ji otevřela a vytáhla ho. 

,,Hlavně nikomu nepiš ani nevolej. Ostatní si musí myslet, že jsi ztracená." Váhavě jsem přikývla a zapla mobil. Zadala jsem heslo. Jako první se mi zobrazilo, že mám asi padesát zmeškaných hovorů od mamky. Po přečtení zpráv jsem si do vyhledávače zadala svoje jméno.

,,Sedmnácti letá Viktorie Andersonová se stále pohřešuje. Kdo by o ní měl jakékoliv informace, ať se přihlásí na policii!"

Pod textem byla moje fotka. Černé vlasy mi tam jemně povlávaly ve větru. Pod fotkou byla další část textu.

,,Policie se domnívá, že by se mohla nacházet v České republice, kde žijí její prarodiče."

Podívala jsem se na Kate. Nejspíše tušila, co čtu. 

,,Přijdu až bude večeře. Snaž se se nezabít."