Nesmrtelná láska

6] Čas oběda

Kate mě zavedla do pokoje. Okamžitě jsem si lehla na postel. Nudila jsem se. Začala jsem litovat, že tu nemám mobil. Chtěla jsem se kouknout na internetet jestli jsem pohřešovaná. Chtěla jsem si pustit svojí oblíbenou písničku, projet Instagram a Facebook.

Já tu mobil vlastně mám.

 
Rychle jsem vyskočila z postele a rozeběhla se ke dveřím. Bylo mi jedno jestli se ztratím. Ty dveře jsem prudce otevřela. Byla jsem na chodbě. Vysoké kamenné zdi ve mně budili pocit, že jsem se ocitla ve středověku. 

Přemýšlela jsem, kde by mohla být Kate. Mohla  jsem jít buď doprava k ostatním dveřím nebo doleva do další chodby. Rozhodla jsem se jít k ostatním dveřím. Tam by byla větší šance jí najít.

Je čas se tu porozhlédnout. 
 
Zkusila jsem otevřít první dveře, ale ty bohužel byly zamčené. Povzdechla jsem si a šla zkusit ty ostatní. Bohužel byly taky zamčené. Bylo zde schodiště. Vyšla jsem nahoru.

Byly zde další dveře. Tentokrát větší, než ty minulé. Znovu jsem je zkusila otevřít a znovu byly zamčené.

Rozhodla jsem se jít dál. Na prvním rozdvojení jsem šla doleva. Po cestě jsem nikoho nepotkala.
Po chvíli jsem začala slyšet hlasy a zvuk focení. 
Šla jsem za tím zvukem.

,,Neodděluj se od prohlídky." Podívala jsem se, kdo to řekl. Byla to nějaká paní, nejspíše průvodkyně. Měla temně fialovém oči. Určitě to musely způsobit kontaktní čočky.

,,Za chvíli dojdeme do sálu, kde naše výprava končí."  Měla pravdu za chvíli jsme došli do pro mě známého sálu a mě došlo, že tu nekončí jen prohlídka, ale i mnoho životů. Dveře se otevřely a já společně s ostatními vstoupila. Byli tu vládci a ostatní červenoocí. 

,,Myslím, že můžeme začít." Řekl Aro a jako na zavolanou se na nás všichni vrhli. Lidé křičeli, snažili se utéct ale bylo to marné.  Já jsem  jen zavřela oči a začala se modlit, abych dnes nezemřela. Chtěla jsem být v pokoji. Chtěla jsem z toho sálu zmizet, být neviditelná. 

V uších mi začalo nepříjemně hučet. Všude jsem cítila krev. Na ten pach už nikdy nezapomenu. Najednou jsem pocítila brnění prstů. Chvíli jsem měla pocit jako by mě někdo dal do pračky. 

,,Ještě je tu jedna." To bylo poslední co jsem slyšela. Měla jsem pocit, že gravitace nefunguje, že letím nicotou, že se zastavil čas.

Po chvíli jako by všechno zase ožilo a já spadla. Bála jsem se otevřít oči. Bála jsem se toho co uvidím nebo spíš koho.

Dneska je to trochu kratší kapitola. Budu ráda, když mi do komentářů napíšete svůj názor. Myslíte si, že Viky někoho uvidí (popř. koho)??