Nesmrtelná láska

11] Nevydařený trénink

Po té co ke mně do pokoje vtrhli Aro, Caius a Kate kteří mi dali přednášku o tom jak se mám slušně chovat a že mám poslouchat, jsme se domluvili na kompromisu. Budu se moct živit zvířecí krví, ale musím začít trénovat teleportaci.

Ještě ten den v noci jsem s Kate a Eleazerem šla na lov. Byla jsem trochu nervózní. Naštěstí mě při lovu ovládal můj upíři instinkt, takže mi to šlo docela snadno. Dalším štěstím bylo, že v okolí nebyli lidé. Podle Eleazera by to bylo špatné a je zázrak, že jsem se před lidmi v trůním sále tak moc ovládala.

***

O den později jsem byla s Kate a Alecem v hradních zahradách. Byli opravdu překrásné a veliké. Rostli tu nádherné rostliny.
Během toho, co jsem se rozhlížela okolo se Kate s Alecem tiše bavili, ale já je stejně slyšela.

,,Aro chce, abych tobě a ostatním vyřídil, že Rumuni včera pozabíjeli celou ves za našimi hranicemi."  Všimla jsem si, jak Kate posmutněla, když jí to Alec říkal.

,,Byli tam i Vladimir se Stefanem?" Její hlas byl smutný, ale slyšela jsem v něm i osten chladu.

Alec se zasmál. Měl zvonivý smích.

,,Kate. To, že jednou pomohli cullenům z nich nedělá bůh ví jaké dobráky."

Dělala jsem jakože neslyším a pořád jsem pozorovala rostliny.

,,Já vím. Jenže..." Alec jí lehce umlčel.

,,Měli bychom začít." Už si na mě vzpomněli.

,,Tak. Pojď sem Viky." Otočila jsem se a rychle tam přiběhla. Už jsem se nemohla dočkat.

,,Jako první se soustřeď na místo u támhle těch růží. Zkus se tam teleportovat. Ano?"
Alec čekal na odpověď.

Přikývla jsem. Začala jsem se soustředit na to místo, ale do mysli se mi pořád vkrádali Rumuni.

Cítila jsem znovu ten pocit rozpadnutí.
Tušila jsem, že se k růžím neteleportuji.
A měla jsem pravdu.

Dopadla jsem na malou cestu někde v lese.
Les byl tmavý a hustý. Byla v něm tma. Kdybych neměla díky upírství lepší zrak, pravděpodobně bych neviděla ani na krok.

Vstala jsem. Oprášila jsem si kalhoty, které jsem měla celé od hlíny. Uslyšela jsem velmi tiché a klidné kroky.

,,Co tu děláš?" Neviděla jsem toho, kdo to řekl. Měl hodně silný přízvuk. Byl podobný tomu Ruskému nebo Rumunskému. 

Otočila jsem se. Všimla jsem si popelavě bílých vlasů a krvavě rudých očí. O krok jsem od něj ustoupila. Byl svým způsobem děsivý, ale i přitažliví.

,,Já... Já jsem." Nemohla jsem najít vhodná slova.
Cítila jsem na sobě jeho pohled.

,,Se tu z ničeho nic objevila." Dokončil to za mně.

,,No... Tak nějak." Řekla jsem. Ani jsem si neuvědomila, že se koukám na špičky svých tenisek. Zvedla jsem svůj pohled, který se střetl s jeho.

,,Jsi novorozená?"  Tento pojem jsem již slyšela od Eleazera.

,,Ano." Znovu jsem odpověděla.

,,Kdo tě stvořil."

S odpovědí jsem chvíli váhala.

,,Někdo od Volturiovích." Jakmile jsem to dořekla, tak ke mně přiběhl. Povalil mě na zem. Udělal nějaký chvat, díky němuž mi každou chvíli mohl odtrhnout hlavu od těla. Nechápala jsem to. Nechápala jsem, proč to takhle udělal.

,,Poslal tě sem Aro?" Jeho hlas byl najednou tvrdý.

,,Ne! Ani nevím, kdo jste!"  Vykřikla jsem.

Pustil mě. Stále si však na mě dával pozor.

,,V tom případě," na chvíli se odmlčel, ,, mi to vysvětli."

Chvíli jsem mlčela. Byla jsem nejistá. Nevěděla jsem zda to můžu říct. Myslela jsem si, že to bude jediná cesta, jak se odsud dostat. Tak jsem mu to řekla. Všechno. Od začátku do teď. Měla jsem z něho strach.

,, Já jsem se ti představila. Teď je čas na to, abys to udělal i ty." Možná to bylo trochu nezdvořilé, ale to je jedno.

,,Myslím, že postačí, když ti řeknu, že mé jméno je Vladimir. Jsem jeden z bývalých vladařů a určitě se nevidíme naposledy." Usmál se a zmizel.

Ještě chvíli potom jsem koukala na místo, kde předtím seděl. Až teď jsem si uvědomila, že už mě nejspíše hledají.

Rychle jsem vstala. Začala jsem se soustředit na trůní sál. Pocit rozpadnutí už jsem ignorovala.