Hříchy králů

2 | Za kopci

Jaká je vaše definice úspěchu? Pozitivní výsledek snažení? Pozitivní pro jedince? Pro lid? Pro svět? Výsledek konečný? Dočasný? Uspokojující malicherné potřeby? Jaké je vaše snažení? Proč se snažíte, když celý svět je jenom jedním velkým smotkem podnětů a reakcí? Když nic není jisté? Když vše, co jste znamenali, může být tříštěno na prach válečných polí. Nebesa si hrají. Hrají o naše životy. Tak jako otec hrál o můj.

Po smrti královny už nebyl jako dřív. Místo do smutku se zahalil do pýchy. Vždy jsem si myslel, že za její smrt trestal svět. Nic mu nebylo dost dobré, nic nesplnilo jeho očekávání. Chtěl víc. Stále víc a víc. A jak to dopadlo?

Všechno bylo dílem několika okamžiků. Stáli jsme na nádvoří. Já, otec, sestra a dav. Král hovořil k lidem, potřeboval je uklidnit. Byli vyděšení, když se dozvěděli o existenci magie. Jejich panovník si pohrával se životy všech poddaných. Jen kvůli rozmařilosti. A oni se vynořili z temných uliček. Očekávali jsme jejich armádu, lukostřelce, válečníky. Ne plavovlasé muže v prostých rouchách s jediným mečem u pasu. Ale krásnější bytosti naše království nemohlo spatřit. Vypadali tak čistě. Oči jim zářily jako drahokamy, kůže se v paprscích leskla, ve vlasech se usazovalo samo slunce.

Stráže nestačily cokoliv udělat. Nejvyšší z příchozích se usmál. Na ten úsměv nikdy nezapomenu. Jako by chtěl otci beze slov říct, že se zapletl do věcí, do kterých neměl. A pak přišla prudká záře. Intenzivní jas, který vyrazil přímo z těla nezvaného návštěvníka. Světlo oslepilo mé oči, abych se nemohl dívat a ruka zakryla má ústa, abych nemohl křičet.

„Pokud budete pokračovat, vezmeme si i vaši dceru." To byla jediná slova, která mí únosci otci věnovali. Zněla jako zurčení vodopádu, který se tříštil o kameny. Krásný, ale nebezpečný.

Věděl jsem, že po mně naši lidé začali pátrat. Byl jsem si tím jistý. Ale pozdě. Byl jsem odvlečen pryč. Ze začátku jsem nedokázal překonat bolest a pálení v očích a když už jsem od sebe víčka odlepil, vše bylo bílé.  I kdybych se jim vytrhl, nedokázal bych utéct. Přes svou eleganci byli překvapivě silní a rychlí. Jako vítr sám. Zkoušel jsem na ně mluvit, ale má slova se nedočkala odpovědi.

Pár desítek vteřin stačilo k tomu, abychom se dostali dál od lidí. Ruch se vzdálil. K mým uším dolehlo zaskřípání, jako by kov klouzal po kovu. Mé ruce byly svázány. Ten provaz byl zvláštní. Pevný, ale jemný, nezařezával se do masa, neškrtil tepny. Vysadili mě někam vzhůru, snažil jsem bránit, ale bylo to marné. Až když jsem byl nahoře, poznal jsem, že šlo o sedlo. Jeden z nich se posadil za mě. Jeho stisk byl pevný. Pokusil jsem se prsty nahmatat koňskou hřívu. Snad jsem mohl zvíře zatáhnout, snad by se zaleklo, snad by se zastavilo. Ale strach mi na dalších několik vteřin zabránil v pohybu. Protože mé prsty nepřivítaly chlupy, ale hladké a chladné šupiny.

Už to bylo bezmála pět hodin. Pět hodin od okamžiku, kdy jsem ve své dlani sevřel sestřinu ruku. Zřejmě naposledy. Její třpytivé oči a baculaté tváře jsem měl stále před očima. Byla malá, příliš malá na to, aby chápala válku. A já mohl jen doufat, že otec bude dbát varování, kterého se mu dostalo. Já se v duchu loučil se životem. A i kdyby mi ponechali život, svoboda byla už jen mlhavý sen. Ale ona mohla žít. A mohla být svobodná.

Netušil jsem, jak jsme se mohli dostat přes vysoké hradby. Jak se vůbec oni mohli dostat dovnitř. Ale ve světě, který před námi tak dlouho tajil říši magie, bylo možné vše.

Několikrát jsem se ještě odvážil natáhnout svázané ruce dopředu a dotknout se konečky prstů stvoření. Šupiny byly tvrdé jako brnění. Nahmatal jsem konec jedné z nich a tiše jsem sykl, když jsem se o ni pořezal. Jako bych sahal na naostřenou dýku. Ať už jsme jeli na čemkoliv, v životě jsem to neviděl. Muselo to pocházet od nich. Když jsem vzpomínal na ještěrky, jež jsem jako malý sledoval vyhřívat se na kamenech, musel jsem se zamýšlet nad tím, zda s nimi ta věc měla něco společného. Pokud ano, jak se mohla přesouvat tak tiše a rychle? Vnímal jsem její pohyb, každý svižný krok a stále výraznější vzdouvání hrudníku. Vzduch mě šlehal do tváří a odnášel slzy, které nepřestávaly kanout. Pálení se mírnilo, ale velmi pomalu. Těžko říct, zda mi bylo ještě kdy souzeno vidět. Představa, že bych se před smrtí nemohl naposledy rozhlédnout, mé strachem sužované srdce stiskla ještě víc.