Hříchy králů

9 | Potomci měsíce

Úpění neustalo celou noc a já panikařil. Chtěl jsem vstoupit dovnitř a zjistit, co se dělo, zároveň jsem ale nebyl ochoten vydat vlastní život všanc. Pokaždé, když Kiar zanaříkal, tlačil jsem polštář na uši. Kolik v tom jen zaznívalo bolesti? Jakým utrpením si musel procházet?

Po čase jsem už přestal přemýšlet. Nedokázal jsem nalézt odpovědi, nemohl jsem je znát. A tak jsem jen unikal tomu, abych to slyšel. Kdykoliv mě únava sevřela silně a má víčka se klížila, povolil jsem stisk polštáře a opět jsem to uslyšel. To mě donutilo plně procitnout a srdce znovu zahájilo zběsilý útok na mou hruď. V tomto věčném kruhu jsem byl dlouho. Usínal jsem a probíral se. Stále a stále dokola. Vyčerpání překonalo strach až k ránu. Ale pronásledovalo mě to i ve snech. Co to v tom jen zaznívalo, že jsem to nemohl vytlačit z mysli?

Za zavřenými víčky mě přivítala temnota, která neměla dlouhého trvání. Strach, přetvářka, výzva, otázka přežití – to vše mě po usnutí ovládlo a přineslo mi děsivé představy, ve kterých jsem viděl smrt. Sledoval jsem umírat všechny, na kterých mi záleželo. Ve víru bitvy krváceli a život od nich odvracel tvář. Nemohl jsem nic dělat, kdykoliv jsem se pokusil někoho dotknout, má ruka projela jeho tělem. Když jsem mluvil, nikdo mě neslyšel.

„Berniare."

Zaznění vlastního jména mě vytrhlo ze sevření nočních můr. Byl jsem rozespalý a zmatený, a tak jsem vrhl na příchozího pohled plný děsu. Jakmile mi došlo, o koho šlo, nasadil jsem zpět masku. Marně, už to viděl.

Kiar poklidně seděl na kraji mé postele. Drahý šat, který měl na sobě předchozí den, vyměnil za prosté roucho podobné těm, jež nosili mí únosci. Dlouhé nohavice zakrývaly kotníky, rukávy zápěstí. Nenacházel jsem na něm nejmenší stopy po tom, že by prožil něco strašného. Z jeho uvolněného držení těla stále sršela stejná zuřivost, chladné zraky řezaly, tvář byla bez výrazu.

Nemohlo se mi to všechno jen zdát?

„Obřad přijetí se blíží. Převleč se." Ani jeho hlas se nezměnil.

Mohl jsem se jej ptát, ale neudělal jsem to. Začínal jsem skutečně věřit tomu, že šlo jen o noční bludy? Těžko říct. Ale pochyboval jsem, že by mi odpověděl.

„Co je obřad přijetí?" zajímal jsem se místo toho, když jsem vstával. Při tom jsem zjistil, že na kraji postele leželo složené stejné roucho, které měl na sobě on.

Neodpověděl. Místo toho se narovnal a opustil místnost. Jakmile se za ním železné dveře přibouchly, donutil jsem se vstát. Na truhlici vedle postele byla položená číše s vodou, kterou jsem rád přijal. Stále jsem se zcela nevzpamatoval z nedostatku tekutin, kterým jsem byl sužován během cesty. Mohlo i to přispět k tomu, co jsem v noci slyšel? Bylo to všechno jen v mé hlavě?

Vlastní oděv jsem složil a nechal na posteli. Nové šaty mě pohladily po kůži jako vánek. Jakmile jsem je měl na sobě, skoro jsem o nich nevěděl, natolik byly lehké. Nebylo to ale nijak příjemné, připadal jsem si jako nahý. A to na mé nejistoty a zmatek nemohlo mít pozitivní vliv.

Opustil jsem, možná jen zdánlivé, bezpečí komnaty, abych se střetl s Kiarem, který stál vedle své postele. Barva látky na ní se krapet lišila od včerejší, poznal jsem, že ji musel někdo vyměnit. A to uvědomění mi začalo v hlavě neposedně hlodat.

„Co je obřad přijetí?" opakoval jsem svou otázku, abych sám sebe přivedl na jiné myšlenky. Nechtěl jsem dát najevo, co se mi honilo hlavou. Neměl jsem zdání, čeho všeho by se princ zvládl dovtípit.

„Rituál, při kterém se z nás a Elirů stává jedno."

„Elirové jsou ta bílá zvířata?" odtušil jsem a když kývl, využil jsem toho, že mi odpovídal: „Jak jste si je dokázali ochočit? Stejně jako koně?"

Chyba.

Kiar po mě blýskl pohledem a já už se skoro viděl mrtvý. „Ochočit?" sykl, jako by to slovo bylo jedovaté. Pak ale odvrátil svou tvář a zuřivost, která vystoupala na nesnesitelnou úroveň, se z něj začala vytrácet. „Dávej si pozor na jazyk, člověče. Jinak se ti to může stát osudným. Když se tážeš, vol slova obezřetně. Elirové nejsou žádná ochočená zvířata a s vašimi koňmi je nelze srovnávat." Opovržení v jeho hlase bylo znatelné, ale nikoliv ubíjející.

„A co tedy jsou?" troufl jsem si zjišťovat. Ne snad, že bych neměl důvod ke strachu. Ale musel jsem zjistit víc už jen proto, abych se dostal ‚ke svým kořenům', jak po mně bylo žádáno. A také jsem nesměl dávat najevo svou slabost a nepřicházelo na mysl, abych snad projevil bázeň.

„Jsou syny a dcerami hvězd."

Z jeho odpovědi jsem nebyl moudrý. „Jak to myslíš?"

„Celé tohle království bylo stvořeno měsícem," začal mi konečně vysvětlovat, „a my jsme jeho děti. Měsíc si sám vyvolí, kterému rodu přidělí kolik ze své moci. Ten, jenž jí má nejvíc, vládne. A stejně tak i jeho děti. Dokud se náš skutečný otec nerozhodne nám moc vzít a vložit ji do rukou někoho jiného. Další mocní tvoří vrstvy naší hierarchie. Na vrcholu je král, pak jeho potomci, rada tří, šlechta, válečníci, ochránci a nakonec prostý lid. A nad námi všemi jsou Elirové. Jsou hvězdami spadlými na zem. Kdysi byli druhy a družkami měsíce, ale rozhodli se sestoupit a pomoci nám. Jen díky nim nejsme ztracení."

Konečně mi začínalo svítat. Když jsem hleděl na obyvatele říše, spatřoval jsem ladnost, světlou pleť, blonďaté kadeře. Když jsem byl unesen, z těl únosců se linula záře, jež mě oslepila. Byla až příliš podobná měsíčnímu svitu. Jejich vojáci pálili naše vozy nepřirozeným ohněm, jehož plameny jako by byly jen zpola pozemské. „Měsíční magie?" chtěl jsem se ujistit.

„Pro nás to magie není." Jeden mladíkův koutek se obrátil vzhůru v pousmání, které nebylo radostné, nýbrž zlověstné. „Je to naše přirozenost."

Umlkl jsem. Najednou jsem neměl další otázky, na které bych se ptal. Jak bych taky mohl? V magii jsem spatřoval něco zakázaného a temného. Vnímal jsem ji jako zlo, které člověka oddělilo od jeho lidství. Nemohl jsem tušit, že se ve skutečnosti jednalo o tak čistou věc. Stále jsem nemohl porozumět tomu, jak by měsíc mohl ovlivňovat něčí životy, jak by je mohl dávat a řídit. Ale rozum musel stranou, už dávno pro něj nebylo místo. Ne, když jsem se začínal pomalu nořit do tajemných vod neznáma.

„A teď mi řekni," promluvil znovu Kiar a já byl zasažen jeho nečekanou blízkostí, „kolik jsi toho v noci slyšel?"

Myšlenky na věci pro mě nepochopitelné musely stranou, když jsem mu najednou čelil. Tyčil se nade mnou jako bouřkový mrak a měsíc nepřipomínal v žádném případě. Jako by do světa nočního jasu ani nepatřil. A ptal se na to, o čem jsem si dosud nebyl jistý, zda bylo skutečné. Každá má část se chtěla ztratit, aby mu unikla. Mozek se snažil srovnat s tím, že jsem skutečně slyšel správně a vše, s čím jsem se v noci setkal, byla pravda. A já byl nucen odpovědět. „Trpěl jsi." Ta dvě slova opustila mé hrdlo dřív, než jsem je stačil promyslet. A jakmile se vynořila, nebylo možné zastavit další, co se je rozhodla následovat. „Slyšel jsem tě úpět. Něco tady cinkalo. Jako by tě někdo mučil."

Kráčel dál ke mně a já byl nucený couvat. Až když mě dotlačil skoro ke zdi, zastavil a sklonil se, aby mi čelil tváří v tvář. Ocelové oči byly pevné jako kámen, když říkal: „S nikým o tom nebudeš mluvit. Pokud ano, na místě tě zabiju."

Neměl jsem dost odvahy na to, abych se ptal, co se mu dělo. A těžko říct, zda by si slova probojovala cestu mým sevřeným hrdlem. Mohl jsem jen mlčky vyjádřit souhlas. A doufat, že žádná z hrůz, která mě v noci napadla, nebyla pravdivá.

„Pojď," vyzval mě a konečně se odtáhl. Kráčel ven, jako by se snad ani nic neodehrálo. Mátl mě čím dál víc.

Když mě vedl temným schodištěm, zarytě jsem mlčel. Mermomocí jsem se snažil vytěsnit z hlavy jeho výhružku a své domněnky. Musel jsem se soustředit na úkol, ačkoliv jsem zatím nevěděl, co konkrétně obnášel. Mým cílem bylo přežít.

To jsem ještě nevěděl, jak moc mě mělo jeho utrpení ovlivnit. A že přežití nebylo hlavním úkolem, jenž pro mě osud chystal.