Hříchy králů

7 | Za zavřenými dveřmi

Když mě Giop opustil, plný žaludek teplé, chutné směsi ani svlažené hrdlo mě nedokázaly přesvědčit, abych se odebral do říše snů. Tělo znavené cestou prosilo o odpočinek, kterému se mysl zběsile bránila.

Stařec mi několikrát zopakoval, že v noci jsem nesměl opouštět komnatu. Když to říkal poněkolikáté, měl jsem jej pomalu za blázna. To jsem ještě netušil, jaké zrůdné podoby měla noc nabrat.

Slunce zašlo za obzor a já hleděl z okna. Mé srdce bylo svíráno stále silnějším pocitem známého, když jsem sledoval nádheru před sebou. Zvířata se stále procházela a jejich šupiny se třpytily tím pokojným a harmonickým jasem. Nebyla ale jediná, která na měsíc takto reagovala. Rostliny, jež se pnuly po zdech a natahovaly své květy ke slunci, je neschovaly, když denní strážce opustil oblohu. Naopak se více otevřely a každý okvětní plátek se začal lehce třpytit. Bylo to, jako bych sledoval tisíce a tisíce hvězd. A když se jeden plátek odlomil a klesal k zemi, sledoval jsem padající hvězdu. Tak nádhernou a výjimečnou.

Z takového místa že by mí předci odešli? Proč?

Konečně jsem si uvědomoval, proč na mě měla záře těl zvířat zvláštní dopad. Pamatoval jsem si je, i když na nich mé oko nikdy nespočinulo. Dávno pohřbení členové mého rodu s nimi žili. Kéž by mi jen mohli vyprávět, kéž by mi mohli objasnit, proč se rozhodli opustit říši, které vládl měsíc. Bylo to opravdu kvůli touze? Nebo snad proto, že zde skoro každý působil, jako by nevěděl, co byly city?

A tehdy jsem to zaslechl poprvé.

Klid mé duše byl zčeřen, když k uším dolehlo tlumené zaúpění. Ne zcela lidské, a ne zcela zvířecí. Ale tak jako tak mrazivé.

Odvrátil jsem se od výhledu, abych se mohl zaměřit na dveře do princovy komnaty. Právě odtamtud totiž bolestný zvuk vycházel. A sotva jsem tak učinil, zazněl znovu a mé útroby se sevřely. Pamatoval jsem na rozkaz, který jsem dostal. Ale co se tam dělo? Co jen se mohlo odehrávat za Kiarovými zavřenými dveřmi?

Zařinčení.

Potichu jsem se přesunul blíž ke zdi. Našlapoval jsem zlehka a dával jsem si pozor, abych o nic nezavadil. Až když jsem natiskl ucho na zeď, mohl jsem slyšet víc.

Ať už tam úpěl kdokoliv, oddechoval ztěžka. Některé nádechy se chvěly, jako by mu způsobovalo samotné dýchání problém. Sykavost v každém z nich dávala znát, že se snažil potlačit jakékoliv zvukové projevy. Opět něco zařinčelo. Jako by se princova komnata pod rouškou tmy změnila ve vězení a já naslouchal uvězněnému nešťastníkovi. Znovu tiše zanaříkal a postel zavrzala.

Prudce jsem ustoupil. Poznal jsem, kdo to byl. Ale nedávalo to pražádný smysl. Proč by byl jeden z následníků trůnu mučen? A pokud nešlo o mučení, o co jiného? Srdce mi divoce bušilo a v uších začala šumět krev. Vzpomínky na nádherný výhled se rozplynuly. Rozpustily se v myšlence, která se mé pozornosti nemohla nedožadovat.

Co se na tomhle místě děje?