Hříchy králů

6 | Závan dětských let

Panty zaúpěly jako raněné zvíře, dveře se otevřely a zely dokořán. A já stál na prahu. Nehybně jako drahá socha, které tak miloval otec. I on sešel z cesty. Jak jsem ale něco takového mohl přijmout? Jak jsem tomu mohl věřit? Mohla to být pravda? Mohlo být skutečné, že jsme nepocházeli ze země, kterou jsme nazývali odvěkou domovinou? Že jsme opustili svět magie, protože jsme byli zkažení? Pokud Kiar nelhal a jeho slova neměla v úmyslu mě zmást, stávaly se z pravd lži a z pravděpodobností bludy.

Princ prošel dveřmi a zastavil se uvnitř čekaje na můj vstup. Pomalu jsem se nadechl, než jsem tak učinil. Nebyl to vstup do komnaty, nebyl to vstup do míst, jež jsem neznal, byl to vstup do říše, jež měla otřást základy mého života. Jež mě měla změnit a vrátit mě tam, kde všechno začalo, tam, kde se rozdělily cesty, co byly dlouho jednou.

„Proč jsi mi pomohl?" zeptal jsem se. Mohl jsem se vyptávat na to, kdy jsme odešli, jaké jsme měli kořeny, kdo první opustil jejich zemi. Ale chtěl jsem vědět jen to, proč se mě zastal. Protože jeho úmysly měly mít s mou budoucností hodně co dočinění. Mohl to udělat jen proto, aby vzdoroval otci, mohla to být msta. Ale mohlo v tom být i víc. A já to potřeboval vědět, abych s ním mohl jednat. A nezbývalo mi nic jiného než se spolehnout na jeho upřímnost. Na upřímnost tmavé bytosti v říši světla.

„Nepomáhám tobě, ale sobě," pokrčil propnutými rameny. „Brát život je tak snadné. Jednodušší věc na poli války nenajdeš. Ale ušetřit jej je těžké. A já musím umět obojí."

Soucit? Překvapilo mě, že se jím zabýval někdo, kdo vyzařoval agresi, která by dokázala zabíjet. Ale věděl jsem, že to jistě nebylo jediné překvapení, které mi budoucnost chystala. A já ji musel přijmout, musel jsem přijmout vše, co mi osud naplánoval. A musel jsem obstát.

Místo dalších slov jsem začal studovat místnost, do které jsme se dostali. Byla světlejší než schody, ale zdála se být chladnou. Stěny byly nevýrazné, nic je nezdobilo, nic na nich nepoutalo pozornost. Jen nízké skřínky lemovaly obvod prostoru. Byly dokonale hladké, až jsem musel po jedné z nich přejet prsty, abych tomu uvěřil. Perfektní opracování. Některé šuplíky byly pootevřené a skýtaly pohled na svitky a zažloutlé knihy s odřenými vazbami.

„Jdeme."

Na vyzvání jsem reagoval okamžitým uposlechnutím. Nebyl jsem zvyklý přijímat rozkazy. Ale nebyl jsem také zvyklý být unášen magickými osobami do říše, která bývala naším domovem.

A tak jsem byl veden dalšími dveřmi do rozlehlé místnosti. A když byly za mými zády zavřeny a zabezpečeny klíčem, nemohl jsem couvnout. Dostal jsem se do princovy ložnice. Byla tak velká, a přesto zela prázdnotou. Téměř žádný nábytek, jediné veliké okno a rozložitá postel. Pár skříní nebylo dost velkých na to, aby zaujaly oko pozorovatele. Byl to prostor s potenciálem, jež nikdo nevyužil. Žádný lesk, drahokamy, přepych.

„Zde." Ukázal mladík na dveře kousek od postele. Byly také pokované. „Tam budeš dlít. Bude to tvá komnata a tvoje vězení. Opouštět jej můžeš jen při povolení. Pokud neuposlechneš, nemohu ti nic slíbit. Má slova jsou tvým zákonem. A tvá učenlivost, pokora a bystrost tvými jedinými zbraněmi. Rozumíš?"

„Rozumím," přikývl jsem. Neunikl jsem věznění, i když jsem si to chvíli myslel. Bohužel se jen převléklo do hávu, který pro ně nebyl obvyklý a zmátlo mě.

Princ několikrát zaklepal na zavřené dveře. Přimhouřil jsem oči, když tak činil. A jakmile se otevřely, seznal jsem, že jsme nebyli sami. Stanuli jsme tváří v tvář někomu, koho jsem nečekal. Člověku.

Zatajil jsem dech, když jsem se na něj díval. Protože do království nezapadal ještě víc než nejstarší princ. Jeho tvář byla vrásčitá, vlasy prorostlé šedinami a lámavé, sestříhaný vous zdobil hnědozelené oči a ohnutá záda vyprávěla příběh těžkého života. Hleděl na mě. A já hleděl na něj. A začínalo mi docházet, že jsem nebyl prvním člověkem, který zavítal do života mého zachránce. A možná, že za mou záchranou bylo víc, než přiznal. Protože fakt, že se v jeho komnatách zdržoval člověk, nemohlo být obyčejnou shodou náhod.

„Tvé jméno," vyzval mě Kiar a vytrhl mě ze strnulosti.

Polkl jsem slova údivu, která se chystala uniknout z hrdla a kývl jsem na muže před sebou. „Jsem Berniar," řekl jsem a nevěděl, komu přesně jsem se představoval.

Stařík se pousmál. A já konečně pocítil závan povědomého. Ten úsměv byl shovívavý a soucitný. Byl lidský. „Arnagorův syn. Když jsem tě naposledy viděl, byl jsi dítě."

Zatajil jsem dech. „Znáte mě?"

„Znal jsem tvou matku, byl jsem jejím strážcem. Je nešťastné, co se jí přihodilo," pokýval hlavou.

Snažil jsem se utřídit si myšlenky, když Kiar muži pokynul a společně poodešli kousek dál, aby spolu zapředli rozhovor plný mnou nepoznaných slov. Zůstal jsem stát naproti otevřeným dveřím neschopný věnovat pozornost místnosti před sebou. Dětská léta byla mým vzpomínkám vzdálená a starce jsem si nevybavoval. Ale vědomí, že znal mou matku, otřáslo mými základy. Znal ji jako dospělý, jistě si o ní mnoho pamatoval. Bylo to absurdní vzhledem k situaci, do které jsem se dostal, ale chtěl jsem se jej ptát. Chtěl jsem ji skrz jeho slova lépe poznat a zjistit, jaká byla a jestli si ji má mysl jen nepředstavovala příliš dokonale.

Když mi na rameni přistála ruka, lehce jsem sebou trhl a vzhlédl jsem. Starcův stisk byl na léta, která jistě měl, pevný. Sjel mě pohledem a posmutněle se usmál. „Věřím, že to dokážeš, tvá matka by si to tak přála," pronesl.

Dřív, než jsem stihl reagovat, se mezi nás vložil Kiar. „Giop ti poskytne jídlo a vodu. Se vším začneme zítřejšího rána. Budeš ve vedlejší komnatě. Jakmile zapadne slunce, nevycházej. Ať se stane cokoliv, neopouštěj ji."

Přikývl jsem. Jak hloupý jsem byl, když jsem si myslel, že důraz jeho slov byl přehnaný. Když jsem se domníval, že den byl zlý, neměl jsem ještě co do činění s nocí.