Hříchy králů

4 | Zákon krevní msty

Těžko říct, nad čím svět přemýšlel, když stvořil čas. Když se rozhodl, že se v některých situacích bude ploužit jako znavená mula a v jiných chvátat jako bujarý hřebec. Ale celonoční cesta mi ubíhala rychleji, než měla.

Když jsme se ponořili do nočních temnot, jediným zdrojem světla se nestal měsíc. Zvířata, která nás nesla, prošla změnou. Jakmile se setkala s prvním stříbřitým paprskem, jejich šupiny začaly zářit. Jemně, lehce, ale přece. Jako by každičká z nich odrážela jas oblohy. A já se na ně nemohl přestat dívat. Když jsem je totiž sledoval, mé srdce cítilo něco, co ještě nikdy. Podivný klid a harmonii, která mi byla povědomá, i když jsem ji nikdy nezažil. Hladila mou duši, laskala srdce. Jako by se mě dotklo cosi z mých raných let, z kterých jsem si nepamatoval nic jasného, jen emoce. Bylo to tak cizí a známé zároveň. Jako kus mě samého ztracený v minulosti.

Tělo mě z dlouhé cesty bolelo, prázdný žaludek se bouřil, hrdlo toužilo po vodě. Ale ani jedno z toho nebylo tak palčivé jako předměty mého studia. A jezdci po našem pravém boku to neuniklo. Po nějaké době na mě pohlédl. Nedíval se na mě tak zhnuseně jako jeho společník o několik hodin dřív. Z jeho výrazu se nedalo vyčíst nic. Když se naše zraky střetly ve světle povědomé záře, povytáhl obočí. „Vy nikdy nepochopíte, co jste ztratili, dokud to nemáte před sebou, že?" zeptal se. Jeho jemný hlas se vznášel několik vteřin ve vzduchu a já nenacházel odpověď. Možná proto, že jsem nevěděl, co říct. Možná proto, že jsem nerozuměl tomu, na co se ptal. Anebo proto, že jsem tušil, že i když my je neznali, oni o nás věděli už dávno.

Když jsem unikl jeho pozornosti, propletl jsem si prsty a stiskl. Donutil jsem sám sebe zavřít oči. Ale ani tak jsem se neubránil dopadům, které na mě světlo mělo. Nemohl jsem dělat, že jsem jej nezaznamenal. A když mě vzdouvání hrudníku zvířete ukolébalo do stavu mezi snem a bděním, stále jsem na něj myslel.

Těžko říct, jak dlouho jsem byl mimo. Částečně při vědomí a částečně v říši snů. Ale v děsivých představách, kterými mě mučila vlastní mysl, jsem nesčetněkrát čelil smrti. A věděl jsem, že nejvíc ze všeho jsem se nebál smrti samotné. Pravým nepřítelem bylo umírání.

Ze stavu na pomezí mě vytrhla až slova neznámého jazyka. Pomalu jsem od sebe odtrhl slepená víčka a mé tělo ztuhlo. Měsíc zašel za obzor, slunce znovu převzalo kontrolu. A spolu se změnou denní doby přišla i změna prostředí. Horko těžko jsem polkl těch pár slin, které se mi ještě tvořily, když jsem studoval místo, které neodpovídalo mým představám.

Cesta, po které zvířata klusala, byla prašná a lemovaná vysokými stavbami. Žádná z nich nevypadala zchátrale nebo nedbale vystavěná. Pečlivě opracovaný šedý kámen dosedal na další zdánlivě bez pojiva. Všechny byly identické a hladké, jako by byly ve své podobě stvořeny. Po zdech se vzhůru plazily rostliny s listy velkými jako dlaně a bílými květy natahujícími se po slunci. Stonky se zachycovaly o kameny, které pravidelně ustupovaly a otevíraly vnitřky staveb čerstvému vzduchu a světlu. Tvořily tak nemalá okna bez skel. Podél obydlí vedle cesty tekla říčka s čistou vodou, která se kalila v místech, kde z ní pila stejná zvířata, která nás nesla. Pohybovala se volně. Ležela na krajích cesty, procházela se kolem obydlí a nakukovala dovnitř. Některá svou velikostí odpovídala dětem a rozverně pobíhala, jiná byla tak veliká, že byl problém kolem nich vůbec projet.

Cesta vedla až na nádvoří, v jehož středu rostly stromy s rozložitými korunami. Listy se hrdinně natahovaly po slunci a větve se proplétaly do složitých věnců. Ve středu jejich shluku vyrážel ze země pramen, který protékal středem nádvoří a větvil se v říčky mířící do ulic. Mezi stromy spokojeně polehávalo dalších několik ještěrů a z chladu stínů mě sledovalo. O jednoho z nich se opírala drobná dívka s rozcuchanými vlasy. I když nemohla být moc stará, nevypadala jako jedno z dětí od nás. Linie její tváře byly ladné, oblečení čisté a oči se leskly nejen dětskou zvědavostí, ale také opatrností dospělých.