Všechno se změnilo. Já se změnila. Ale on jako by se nezměnil vůbec. Byl furt stejný. Vysoký, krátkovlasý s nádherně hnědýma očima. A v tom to bylo. V tom byl ten problém. Vůbec se nezměnil.
Jak dlouho už koukám na tu zpropadenou věc ve své ruce? Och ano, už asi hodinu. A furt nemůžu stisknout odeslat. Přes noc se mi rozleželi v hlavě události včerejšího večera a já si řekla, že je opravdu potřeba s tím něco dělat. Říkala sem si, že to přeci nemůže být tak těžké. Ale už tu sedím hodinu a nemůžu stisknout blbé:
SEJDEME SE PŘED RESTAURACÍ, V DESET. EMILY
Jak sem tam tak stála, začala sem si myslet jestli to nebyla chyba. A, že tam čekám už tak patnáct minut. Takhle nervózní sem byla, že sem to doma už nemohla vydržet. Ještě zbývá zhruba pět minut než bude deset a já budu přemýšlet jak to zvládnu. S ním. Jak se tak rozhlížím tak si všimnu přicházející postavy. Asi tady někdo chtěl být taky s předstihem. Jestli to u Thomase bylo taky nervozitou, to si jistá nejsem. Jakmile si mě všimne, usměje se a já se neubráním a usměji se taky. I když to asi taky tím, že to prostě tak nějak vyplynulo. Jakmile ke mě přijde, obejme mě. Trochu mě to překvapí ale objetí opětuji.
,,Jsem rád, že si napsala. Tak nějak sem přestal doufat, že by ses se mnou chtěla sejít.'' ..No já sem taky překvapila samu sebe.'' trochu se uculí a zdrženlivě se zasměje.'' ,,Tak kam půjdeme?'' celý večer sem tak nějak přerušovaně přemýšlela, kam by jsme mohli zajít. Někam kde to bude příjemné a nebudeme se cítit tak trapně jako já když sem přemýšlela kam všude můžeme jít, a že by se ty místa nehodila k této situaci. Kino nepřipadalo v úvahu. Temná místnost, my dva vedle sebe. To by nedopadlo dobře. Jídlo mám v plánu později, protože kdyby se dnešek nevyvedl tak u jídla by jsme si sedli, byly zticha a pak rozloučení a doma bych padla vyčerpáním do postele a říkala si, že sem ráda, že už je konec. A takhle to pokračovala tak hodinu než sem na to přišla. To místo sem ještě nikomu neukázala. Přišla sem na něj úplnou náhodou. Myslela sem si, že bych si mohla zlepšit kondičku a začít běhat. Jednou sem vyrazila a stali se hned dvě věci. Za prvé, zabloudila sem. Nevím jak, ale asi to bude tím, že nejsem moc dobře orientační typ a za druhé, vyvrtla sem si nohu. Ale za to místo, co sem našla sem byla vděčná. Široko daleko žádný člověk, ani signál takže belhání zpátky bylo zajímavé ale za tu krásu to stálo. Příroda, stromy a okolo nich menší jezírko. Když sem si sedla abych se trochu vydýchala řekla sem si, že tohle je to pravé co potřebuji. Nějaké místo jenom pro sebe. Něco kde bych se cítila v klidu a mohla zapomenout co se děje mimo tohle místo. Je dost možné, že tam chodili i jiní lidé. Ale pokaždé když sem tam byla, byla sem tam pouze já a nikdo jiný.
,,Následuj mě.'' řekla sem a vyrazili jsme. Bylo to zhruba půl hodiny autobusem a čtyřicet minut pěšky. Celou cestu jsme sotva prohodili pár slov. Ale nebylo to nějak trapné ticho. Prostě jsme oba přemýšleli co se asi dnes stane a jak se to vyvine. Chvíli před tím než by jsme dorazili na místo sem se otočila na Thomase. S šátkem v ruce.
,,Teď už to chápu, chceš mi zavázat oči, někam mě odvléct a potom mě oddělat, že ano? Měl sem vědět, že za tím něco je.'' řekl to sice jako vtip ale šlo vidět, že se mu kapánek orosilo čelo. Trochu sem se zasmála a řekla. ,,Kromě toho oddělání tě máš pravdu. To místo, kam tě chci vzít je pro mě moc důležité a chci si zatím nechat cestu pro sebe. Chápeš?'' vypadalo to že to chápe. Otočil se ke mě zády a čekal až mu zavážu šátkem oči. I když to vypadalo, že nic nevidí, pro jistotu sem se zeptala. ,,Vidíš něco?'' ,,Klidně by si mě teď mohla navést na nějaký útes a já bych o tom neměl ani tucha. Ano, nic nevidím.'' ,,Dobře no, já tě teď radši chytím, no...třeba za ruku a...'' ,,Em, vzhledem k tomu, co mezi námi bylo, mě klidně můžeš chytit za podělanou ruku. Je to jenom ruka. Navíc budu se cítit líp když vím, že pokud spadnu, spadneš se mnou.'' a nastavil mi rámě.
Málem se stalo to, co řekl. Několikrát jsme málem spadli, i když myslím, že to dělal většinou naschvál právě proto aby jsme spadli spolu. Ale nakonec jsme přeci jen došli na místo.
,,A jsme tady.'' řekla sem a pomalu mu začala rozvazovat šátek. Jakmile sem ho sundala, z jeho úst se ozvalo jen tiché páni. Není divu. Ten pohled je dech-beroucí.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
,,Em, je to opravdu nádhera.'' to opravdu je. Pootočíme se k sobě a zadíváme se na sebe. Chytne mě okolo pasu a pomalu mě k sobě začne přitahovat. ,,Co to děláš?'' zeptám se i když mi to je hned jasné. ,,Em, vím, že sem to zvoral ale dej mi prosím ještě jednu šanci. Slibuji, že už to nepokazím. Myslím, že jsme bez sebe byli už hodně dlouho. Jestli chceš tak si kleknu, opravdu, tady a teď.'' a začal si doopravdy klekat. Kdyby šel někdo náhodou okolo mohl by si to vyložit špatně. Ale v jednom má opravdu pravdu. ,,Dobře.'' vytřeštil na mě oči ,,Cože?'' ,,Řekla sem dobře.'' jako by tomu nemohl uvěřit. Vší silou mě objal a políbil. ,,Nevěřil sem, že budeš souhlasit.'' ,,Tak bych ti radila abys tomu věřil, než si to rozmyslím.'' ten jeho smích mi chyběl. ,,Tohle místo je opravdu nádherné, to jo. Ale teď se okamžitě otočíme a půjdeme, protože ti chci ukázat jak strašně moc tě miluji.'' a ještě jednou mě políbil.
