(NE)OBYČEJNÁ DÍVKA

🌴6. kapitola🌴

Přišla jsem domů kolem půl jedné. Jedním pohybem ruky, když jsem projela kartou drážku u dveří jsem za sebou zamknula a zamířila přímo do svého pokoje. Ani jsem nepočítala s tím, že se v Seatownu zdržím tak dlouho. Táta ještě nebyl doma, to jsem čekala, a proto si ještě skočila do pizzerie na náměstí pro nějaký oběd.

Velikou papírovou krabici jsem si odložila na psací stůl a přesunula se ke svému novému školnímu batohu, do něhož jsem si hned po koupení uložila všechny věci, co jsem u sebe měla. Z celého toho nakupovacího dopoledne mi ještě zbyly nějaké drobné, mezi nimiž ležela i jedna padesátka.

Kulatý penál s mramorovým potiskem, nějaká sada pastelek a tužky, ořezávátko, spoustu obalů na sešity, zvýrazňovače...postupně jsem vytahovala věci ven a odkládala si je na postel. Zase tolik toho ale nebylo. Když všechno leželo na matraci vedle mě, rozbalila jsem zvýrazňovače a nasypala je do pouzdra. Pak jsem k nim přidala ještě dvě tužky. Pastelky jsem si rozhodla nechat  doma. Stejně je ve škole moc nepoužívám.

Po sklizení všech věcí do šuplíků nebo různých přihrádek jsem si konečně mohla sednout a pořádně se najíst. Krabici s pizzou jsem si tedy vzala s sebou dolů do obýváku, kde jsem se následně posadila na pohodlnou pohovku a zapnula televizi.

Naladila jsem tam nějakou komedii, která byla asi tak ve čtvrtině, takže jsem moc nepochopila pointu, a vytáhla si z krabice první osminku pizzy.

Zatímco jsem si tak chroupala pizzu a dívala se na komedii, zapípal mi mobil. Strčila jsem si poslední kousek jídla do pusy, ruce si otřela o šortky, abych si neušpinila mobil a podívala se, co se děje.

Uživatel ash_bell Vám poslal žádost o sledování

Otevřela jsem Instagram. Nejdřív jsem přemýšlela, kdo to je. A pak jsem si vzpomněla, že to je ta Ash, se kterou jsme ráno srazily. Přijala jsem to a hned na to mi napsala:

ash_bell: Zdravím Nicole z ulice! Jak se máš? 😀

nici_demartino: Já ti dám Nicole z ulice! Jinak, mám se fajn. Zrovna se válím na gauči a pořádám pizzu...Ty? 🍕

ash_bell: Dala bych si...🤤 Mňam

ash_bell: Jinak, taky fajn

Pak mě napadlo něco, co jsem netušila, že mě někdy napadne...

nici_demartino: Nechceš dojít?

ash_bell: Ehm, a tvým rodičům by to nevadilo???

nici_demartino: Ne. Bydlím jenom s tátou a ten je stejně v práci. Pošlu ti adresu...

ash_bell: To nebude potřeba😎

nici_demartino:???🤨

ash_bell: Běž do pokoje a podívej se z okna.

Okamžitě jsem vstala a schody do druhého patra vyběhla tak, že jsem se na nich málem rozbila. Chodbou jsem proletěla jako tryskáč a sotva jsem došla do pokoje, odhrnula jsem záclonu a podívala se na panelák naproti. Popravdě, výhled z mého pokoje stojí celkem za nic, když nevidíte nic jiného kromě panelového domu, ale co mě dostalo nejvíc, byla ta menší brunetka stojící hned naproti.

Nevěřícně jsem na ni zírala s pootevřenou pusou, zatímco ona se smála a mávala mi. Pak mi zavrněl mobil.

ash_bell: Dej mi dvě minuty

nici_demartino: OK🤣

Myslela jsem, že Ashlin vtipkuje, protože mi přišlo nesmyslné, aby se za tak krátkou dobu stihla dostat až k nám, ale mýlila jsem se. Ta holka je prostě Blesk McQueen, protože za dvě minuty jsem už slyšela zvonek.

Běžela jsem zase zpátky dolů a nějakým zázrakem opět málem hodila držku. Naštěstí se tak nekonalo a já mohla v klidu otevřít vstupní dveře, za nimiž už netrpělivě stála Ash.

„Tak." rozhodila rukama a vstoupila dovnitř, „co budeme teda dělat?"

„Nevím." prohodila jsem jejím směrem, načež jsme zamířily do obýváku.

„Wow!" Ashlin vykulila oči hned, co prošla korálkovým závěsem. „Máte tak obrovský obývák?"

„Vy ne?" překvapeně jsem zvedla obočí. Ty baráky jsou přece stejné, tak určitě by měly být stejně nebo alespoň podobně vybavené.

Zavrtěla hlavou, zatímco se posadila na pohovku. „Právě, že ne. Ale to bude možná tím, že máme obývací pokoj a kuchyni zvlášť." Rozhlédla se kolem. „Ale zase nemáme druhé patro," dodala a kývla hlavou směrem ke schodkům v druhé části místnosti.

„Hm." přisedla jsem si, „ale zase tam toho tolik není. Jenom můj pokoj a tátova ložnice. Mimochodem," strčila jsem Ash před nos otevřenou krabici s ještě několika osminkami pizzy, „dáš si? Teda, jestli máš ráda Hawaii."

„Právě, že nemám," pokrčila brunetka rameny, ale i tak si jeden dílek vzala, „avšak nečiní mi problém je z té pizzy vyházet pryč." zakřenila se a začala postupně exotické ovoce přesouvat z jídla na kraj krabice. Radši jsem jí ten kus kartonu přidržela, kdyby se tím ananasem netrefila.

„Ty jsi strašná." frkla jsem si, zasmála se a odložila zbytek pizzy i s krabicí na konferenční stolek. Než jsem se ale vrátila zpátky ke své nové kamarádce, vzala jsem si dva vyhozené ananasy a přidala je na svůj kousek pizzy. „Některé lidi asi nikdy nepochopím." mumlala jsem s plnou pusou.

„Mhm." přikyvovala Ashlin. „Odkud jsi vlastně přijela?" zeptala se mě, když spolkla sousto.

Rukou jsem jí naznačila, ať vydrží, protože je neslušné mluvit s plnou pusou. „Z Greycity," odpověděla jsem po chvíli. „Je to strašně daleko odsud. Ani moře jsme tam neměli. Ale zase na druhou stranu..." zahleděla jsem se někam do neurčita a myšlenkami se vrátila do svého bývalého městečka, „je, nebo spíše byl to můj domov. Narodila jsem se tam a strávila dětství. A taky je tam jedna super holka, Elizabeth, kterou teď dlouhou dobu neuvidím. Možná už vůbec."

Ashlin si zřejmě všimla, že jsem posmutněla, proto se mě dál už na nic nevyptávala a začala mluvit spíš ona: „No, tady máme moře, což je super. Pro ty, co se tu přestěhovali - konkrétně tvůj případ - je to nějaký zázrak, nebo co, ale ti, co tu už nějakou dobu žijí jsou na to zvyklí a nic vzácného to pro ně není. Ale lidi tu jsou opravdu fajn, ale ne tak, jako já." zasmála se. Tahle věta mě taky donutila uchechtnout se. „A abych pravdu řekla, tak se celkem těším na gympl," natáhla se pro další kousek pizzy, z něhož opět začala vybírat ovoce a vracet ho na krabici, odkud jsem si jej brala já.

„Já ani nevím, jestli se těším," přiznala jsem, „jedna půlka mozku je zvědavá, jaké to tam bude, ale ta druhá..."zarazila jsem se. Mám jí říct o svém strašném dětství? Je to vůbec kamarádka, která by to nikomu neřekla? Chvíli jsem nad tím dumala a Ashlin to samozřejmě poznala, protože jsem byla nějakou dobu zticha.

„V pohodě?" vyrušil mě její hlas.

Zatřásla jsem hlavu. „Jo, jenom...druhá půlka mozku se bojí. Chápeš, bude tam někdo pro mě úplně neznámý."

„To i pro mě," konečně se opřela o opěradlo a ukousla si pizzy. „Ale zase o tom to je. Celý život poznáváš nové lidi. Já bych to zas tak nehrotila."

„Asi máš pravdu," pokrčila jsem rameny. „Možná jsem z toho jenom v menším šoku. Stěhování, přestup na novou školu...je toho strašně moc. A co vlastně trénink? Jak dopadl?" snažila jsem se změnit téma.

Ashlin obrátila oči v sloup. „No, nejlepší to nebylo. Ostatně, jako vždy. Kluci se hádali, Harry podrazil Simonovi nohy, když se snažil dát koš, ostatní holky se zase motají kolem Collina. A nejhorší na tom je, že pan Every po zápasu končí. Takže to vypadá, že se družstvo rozpadne."

„A Seatown už nemá žádné jiné družstvo."

Nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Kdy je zápas?"

„Koncem září," frkla. „Ale to strašně rychle uběhne."