🌴5. kapitola🌴

21 5 0
                                    

Moje kroky mířily kolem hlavní cesty, k mé nové škole. Přesněji ke gymnáziu. Cestou jsem přemýšlela, jací budou mí noví spolužáci a učitelé, jestli to bude super třída nebo jestli mě bude zase někdo šikanovat.

Zastavila jsem se před velikou železnou bránou otevřenou dokořán. Nebo nejspíš dříve byla železná. Teď ji obepínaly nějaké liánovité rostliny. Postavila jsem se radši na kraj širokého chodníku, abych nezavazela ostatním kolemjdoucím a chvíli se dívala na jakýsi zelený rostlinný tunel, na jehož konci stály prosklené dveře.

Pomalým krokem jsem se jím vydala a při tom se rozhlížela okolo. Uvnitř byl příjemný chládek, protože slunce nemohlo skrze hustý porost proniknout až sem. Celý tento zelený průchod končil asi padesát metrů před hlavním vstupem do budovy gymnázia.

Jednalo se o vyšší, zřejmě dvoupatrovou budovu z tmavých cihel do tvaru písmene L. Celkově se mi její vnější vzhled líbil. Veliká okna se na cihlové stěně krásně vyjímala a prosklené dveře také udělaly svoje.

Chtěla jsem gymnázium obejít, ale bohužel to nešlo. Zbytek byl obehnán vysokým živým plotem ze zeravů, takže co se za ním skrývalo nebylo vidět. Ale to všechno zjistím, až sem nastoupím. A popravdě řečeno jsem se na to začínala těšit.

Ještě chvíli jsem tam stála a obhlížela si budovu. Pak jsem se vydala rostlinným tunelem zase zpátky na hlavní chodník. Kupodivu se tu dopoledne nehemžilo tolik lidí. Na to, že je to tak veliké město mě to celkem překvapilo. Ale většina z nich včetně táty je ještě v práci, takže to zase taková hrůza ani být nemůže. Horší to bude o víkendu.

Jelikož jsem nevěděla, jak se dostat k nákupnímu centru, šla jsem přímo za nosem v naději, že někam dojít musím. Když jsem vstoupila do jednoho z místních parků, kde nechodilo tolik lidí, měla jsem čas na přemýšlení. Hlavou se mi toho honilo tolik. Od rozvodu rodičů až po novou školu. Nejvíce jsem se bála toho, že si tuk sobě nenajdu žádnou kamarádku. Měla jsem zatím jenom dvě, včetně Elizabeth. S kluky jsem moc nebavila, spíše vůbec. To hlavně oni ze mě měli srandu a posmívali se mi.

Ani jsem si neuvědomila, že se celou dobu dívám do země. A to byl možná důvod, proč jsem najednou cítila, jak padám na zem. Vrazila jsem do někoho. Rukama jsem v obranném reflexu rychle švihla dozadu, abych nespadla přímo na zadek.

Dlouho jsem na zemi nepobyla. Pomocí rukou jsem se vydrápala zpátky na nohy a oprášila se. Kromě odřeného kolene mi naštěstí nic nebylo.

„Panebože." spustila jsem hned, co se přede mnou objevila menší hnědovláska. ,,Hrozně moc se omlouvám. Já... přemýšlela jsem a nedívala se na cestu. Opravdu mě to mrzí. Není ti nic?"

„V pohodě," mávla nad tím rukou a pak mě sjela svým zeleným pohledem od hlavy až k patě. „To se mi stává už běžně. Měla bych ten mobil někdy fakt odložit, jinak mě smete nějaký náklaďák," zasmála se.

Ulevilo mi, když si z toho incidentu udělala legraci. Nejvíce mě na ní upoutalo její bílé triko s basketbalovým logem. Míč se žraločí siluetou nad sebou a velikým tmavě modrým nápisem SEA- SHARKS.

„Tady máte i basketbalový tým?"

„Jasně, že jo. Konkrétně tento," ukázala na potisk trika, „je tým z gymplu. Mimochodem," podala mi pravou ruku, „já jsem Ashlin. Vždycky se zapomenu představit."

„Nicole." potřásla jsem jí rukou. „Včera jsme se sem s tátou přestěhovali..."

„Takže taky letos půjdeš do prváku?" skočila mi Ashlin do řeči.

Přikývla jsem: „Jo, to taky. A kde jsi vlastně vzala ten dres?"

„No." podívala se na své oblečení, „na začátku prázdnin jsem se dostala do nového týmu roztleskávaček pro Seasharks. Takovýchto triček mám doma ještě asi pět. Ještě černé a ten zbytek je tmavě modrý. Na tréninku je musíme mít."

„Kolik členů ten tým má?" zajímala jsem se, zatímco jsme se daly do kroku.

„Celkem je to asi patnáct kluků a čtyři roztleskávačky. A jeden kouč, takže rovných dvacet. Ale abych pravdu řekla, tak jsme asi třetí nejhorší tým z celého kraje."

Zahlédla jsem, že posmutněla. „Hm, ale musíš to brát z té lepší stránky. Nejste poslední a vždycky máte šanci vyhoupnout se o příčku výš."

„To sice jo, ale kluci se pořád hádají. Jack ze sebe dělá největší superstar, Matthew zase nesnese Collina, William se jenom hádá, Jonas se posmívá ostatním, Jordan je chudák kapitánem a Connor si myslí, že by byl lepším vůdcem, proto se snaží Jordana nějakým způsobem poškodit nebo zostudit.

A samozřejmě, mohla bych tady jmenovat ještě dalších milion věcí, proč si myslím, že je náš tým takový, jaký je. Jediný týmový hráč je Simon, ale ten vypadá, že brzy tým opustí, protože ho nebaví řešit ty věčné spory. A pan Every to s nimi už co nevidět vzdá, je to na něm vidět."

„A co roztleskávačky? Ty se nehádají?"

„Ne, jenom dolízají za klukama." cekla Ashlin už poněkud naštvaně. Zrovna jsme vycházely z parku a před námi se rozprostírala hodně rušná, čtyřproudá hlavní cesta. Než jsme stihly přejít k přechodu, podívala se Ashlin na displej svého mobilu. „To je už deset?! Proboha, nestihnu trénink! Zatím se měj!" poplácala mě po rameni a rozběhla se po chodníku směrem ke schodům do podchodu.

Ani jsem na ni nestihla zavolat, protože se na semaforu přede mnou objevila zelená. Rychlým krokem jsem přešla přechod a propletla se mezi alejí zelených javorů až na náměstí. Zurčení fontány se dvěma vzpínajícími se koňmi po stranách nebylo přes zvuky aut skoro vůbec slyšet.

Mou pozornost náhle upoutala veliká budova do tvaru písmene U ohraničující náměstí z jižní strany. Hladká bílá fasáda a tři patra prosklených výloh. Veliký nápis Diamond Ocean nad hlavním vchodem, jenž se nacházel v samotném oblouku toho pomyslného písmenka, mě přesvědčil, že jsem právě došla k nákupnímu centru.

Sama pro sebe jsem se usmála a namířilo si to středem náměstí přímo ke vstupu dovnitř. Jako vždy, přede mnou se otevřely automatické posuvné dveře a odhalily mi tím jakési rozcestí mezi obchody. Teď jsem měla na výběr, jestli jít doprava nebo doleva. A jelikož jsem pravačka, rozhodla jsem se tedy pro stranu pravou.

Hned, co jsem odbočila za roh, objevila se přede mnou dlouhá ulička mezi jednotlivými obchody zakončená čtyřmi eskalátory.

,,Tak tady budu chodit častěji," uchechtla jsem se a začala hledat papírnictví.


(NE)OBYČEJNÁ DÍVKAKde žijí příběhy. Začni objevovat