Za trest na tábor!

Kapitola šestá

Tak jsme se dohodly, že budeme zveřejňovat dvě kapitoly týdně xD tak tady máte zase jednu delší. Tahle je s Noriko naše oblíbená^^

Kvůli náhlému průtrží mračen už několik hodin seděli všichni zavření v domě, spousta z nich byla naštvaná, jelikož kvůli tomu museli vynechat odpolední parkur a drezuru. Skoro jako kdyby samo nebe truchlilo nad ztrátou, již někteří utrpěli. 

Ačkoliv se to nezdálo, Ukitake to s mladými zvládal celkem dobře. Dokázal je zabavit, spřátelil se s nimi a skvěle je poznat, což bylo obdivuhodné. I přes nepřízeň počasí si odpoledne skvělen užili, dokonce se k nim v jednu chvíli přidal i kuchař, Renji, aby si s nimi popovídal jako každý rok. Sotva to stihni postřehnout, bylo už jedenáct večer a Kisuke je hnal do postelí, aby byli na ráno svěží a připravení na vyjížďku.

Byakuya se ovšem s ostatními neradoval. Celý den strávil zavřený v pokoji. Střídaly se u něj stavy pláče, vzteku a nepřítomnosti. Za svou samotu byl rád, nemusel čelit otázkám ostatních, alespoň na chvíli zapomenout na okolní svět a soustředit se jen na svůj žal. 

Jakmile však začali všichni uléhat do svých postelí a i Juushiro se do podkroví dostavil, musel předstírat hluboký spánek, ke kterému měl ovšem velice daleko.

Jakmile se potemnělým pokojem začaly ozývat pravidelné, tiché výdechy, Kuchiki opatrně přehoupl nohy přes okraj postele. Tiše, tak, aby nikoho nevzbudil, se vydal po schodech a následně do kuchyně, kde plánoval uzmout prášek na spaní a zajistit si tak alespoň několik hodin odpočinku.

Ačkoliv ve tmě vůbec nic neviděl, po paměti doplul k místu, kde byla připevněná velká lékárnička. Pak ale najednou ztratil rovnováhu a už myslel, že spadne, když v tom ucítil něco měkkého, co se společně s ním slavilo na zem.

,,Do háje!" sykl kdosi, kohož Kuchiki ve tmě nepoznal.

,,Co to sakra-" naštval se Byakuya a třel si ruku, na kterou dopadl. Kdyby neměl všech pět pohromadě, myslel by si, že má halucinace.

Kousek od něj se ozvalo nevrlé zavrčení, načež místnost rozzářil paprsek světla. ,,Ať jsi kdokoliv, zítra ti to dám pořádně sež-" započal větu neznámý, načež udělal pár kroků vzad a světlo opět zhasnul.

,,Kdo sakra jsi?" otázal se Kuchiki, který díky svému emocionálnímu rozpoložení neznámého podle hlasu nepoznal.

,,Měj se, spratku," odsekl onen neznámý, který si ještě schválně překryl ústa dlaní, aby jeho hlas nešel tak snadno poznat. Zrovna jeho tady potkat nemusel.

Jenže Kuchiki nebyl zase až tak hluchý a díky oslovení 'spratku' mu bylo jasné, kdo onen neznámý byl. Rozhodl se nad tím však nepozastavovat a místo toho přešel k lékárničce, ze které tentokrát bez větších problémů prášek vytáhl. Napustil si také sklenici chladné vody a poté se vydal zpět nahoru. 

Odněkud ze své tašky pak vyhrabal sluchátka, která následně připojil do mobilu, na kterém si sestavil playlist těch nejdepresivnějších písniček. 

Zalezl do postele, přikryl se a spolk prášek. Poté jen za smutných melodií čekal, až látky v pilulce začnou působit a on se odebere do mírumilovné temnoty.

V tu chvíli se mu ale v mysli objevil Senbonzakura. Rozhodně si nepřál mít ho před očima, když jde spát, ale najednou ho něco napadlo. V pokoji byli spolu pouze s Ukitakem, takže... kde vůbec Senbon spal?

Povzdechl si a opět z postele vylezl. Měl ještě nějakých pár minut, než usne, takže se to vydal prozkoumat.

Měl takové tušení, že dlouhán stále spí v Geřině boxu. Nemýlil se. Senbonzakura měl opravdu ustláno na slámě. Byl vzhůru, hleděl do stropu, jakoby nad něčím přemýšlel.