Stockholm Syndrome

New life begins

"Skylar Ray!" Seděla jsem na židli v obrovském sále, obklopena spolužáky, s maturitním hábitem a čapkou na hlavě. Pozorovala jsem svoje ruce a nějak nevnímala okolí.

"Sky,..." Sykl na mě spolužák. Zvedla jsem na něj oči a on ukázal na našeho profesora na pódiu, který se pod svými vousy usmíval a držel v ruce diplom. Zavrtěla jsem hlavou a rozehnala myšlenky. Vstala jsem a vyšla tři schůdky. Setřásla jsem nervozitu a snažila se nevnímat hlasitý tep v mé hlavě, který mi říkal, že mě pozoruje plný sál lidí.

"Gratuluju." Usmál se na mě profesor a podal mi ruku. Vzala jsem si diplom, usmála se do foťáku, kterým otec mého kamaráda fotil každého maturanta a sešla schody. Sedla jsem si zpátky, nechala se obejmout od Daniela a znovu začala sledovat ostatní.

"Přeji vám všem, ať už se chystáte na vysokou školu nebo máte jiné plány, aby váš život byl přesně takový, jaký jste si naplánovali. A teď prosím potlesk pro maturanty ročníku 2015!" Zvolal učitel a následně jsme všichni s hlasitým křikem, pískotem a smíchem vyhodili svoje čapky do vzduchu. Konečně! A zítra odlet!

Když jsem se dostala domů, hned jsem zamířila k sobě do pokoje a položila kufr na postel. Vyndala jsem rámeček z šuplíku, zarámovala diplom a opatrně ho položila mezi všechno oblečení.

"Ty sis to nerozmyslela?" Opřela se máma o rám dveří a zvedla obočí na můj kufr.

"Ne." Zavřela jsem kufr a položila ho k posteli.

"Do týdne jsi zpátky."

"To si jenom myslíš."

"Ale prosimtě. To já vím. Nenajdeš si tam práci. Nemají tam rádi přistěhovalce."

"No a?"

"No jak chceš. Ale až se vrátíš s brekem a prosbama o prachy, tak to já tady už možná nebudu." Jen jsem protočila oči a znechuceně se podívala za její odcházející postavou. Abyste rozuměli. Moje máma je vždy gramaticky, nechyby dělající žena. Má pocit, že ví všechno nejlíp. Jediné, co jí za celou dobu, co jsem začala chodit do školy šlo, bylo schazovat mi sebevědomí. Ale já se od svého snu odradit nenechala. 5 let jsem snášela: "Na tohle nemáš!" , "To nezvládneš." , "Na tuhle školu se nedostaneš." , "Jsi úplně blbá." , "Si to představuješ, jako by to bylo něco lehkýho." Ona nevěřila, že nakonec odjedu. A já jedu.

Ráno

"Ještě máš šanci se se mnou rozloučit." Zakřičela jsem na mámu z předsíně.

"Proč? Za chvíli jsi zpátky." Jen jsem protočila oči a odešla z bytu. Sotva jsem se s těmi všemi taškami a kufry vešla do výtahu. Když jsem to všechno konečně dovezla/donesla na autobusovou zastávku, zrovna mi jel autobus. Nacpala jsem se tam. Měla jsem štěstí, že v šest ráno tolik lidí nejelo.

"Kampak cestujete slečno?" Uslyšela jsem někoho říkat. Otočila jsem se a uviděla postarší dámu, která si u sebe držela malého pejska s náhubkem.

"Do Londýna." Usmála jsem se na ni.

"Copak tam?" Podivila se.

"Plnit si sen." Ucítila jsem na noze nějaký pohyb. Podívala jsem se dolů a uviděla pejska, jak je opřený o mě nohy a nadšeně vrtí ocáskem. Trohu jsem se přikrčila a pohladila ho po malé hlavičce.

"To vám moc přeju, - Lili nech slečnu!" Sklonila se ta paní a vzala psa do náruče.

"Mně to nevadilo." Podrbala jsem Lili pod bradou.

"Jste velmi milá." Usmála se na mě.

"Děkuju vám. I vy." Oplatila jsem jí úsměv. "A vy cestujete kam?"