Stockholm Syndrome

Unbelievable

Vzbudila jsem se v osm večer. Sedla jsem si a prohrábla si rozcuchané vlasy. 

"On to nebyl sen." Usmála jsem se sama pro sebe a rozhlédla se kolem sebe. Promnula jsem si oči, slezla z postele a postupně dovybalila všechno. Vzala jsem si telefon, trochu se učesala, zamkla byt a sjela výtahem do kavárny.

"Tak co? Jak se vám tu líbí?" Usmála se na mě hned vedoucí.

"Všechno jsem vybalila. Je to tady vážně dokonalý." Následovala jsem ji k pultu a rozhlédla se po zákaznících. "V kolik se zavírá?"

"V deset večer."  Nádherně to tady voňelo. Obešla jsem pult, vyndala ze zadní kapsy pár liber a řekla si o jedno latté. Podala mi ho a s úsměvem odešla. Sedla jsem si k jednomu stolu u okna a napila se. Podívala jsem se ven. Stmívalo se. Vyndala jsem mobil a dala si do uší sluchátka. Jsem tu sama, ale vůbec mi to nevadí. Obvykle nemám ráda samotu, ale to, že jsem tam, kde jsem chtěla být celý život... nějak si tady sama nepříjdu. Jako by mělo přijít něco...prostě něco.

"Ahoj. Prosímtě máš tu volno? Všude je obsazeno." Než jsem se podívala na osobu, co nademnou stála, přejela jsem pohledem okolí kavárny. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a nevnímala, ale vážně nikde nebylo místo. Pak teprve jsem obrátila pohled nahoru. Eh...

"J-jo jasně můžeš." Křečovitě jsem se usmála na Gemmu Styles, která nademnou stála v čepici a svírala kelímek kafe.

"Ježiš děkuju. Jsem se bála, že budu muset sedět na zemi." Zasmála se a sedla si naproti mě. Vyndala jsem si sluchátka z uší, složila je a s třesoucími prsty si je dala do kapsy. Doufala jsem, že se tohle JEDNOU stane, ale ne takhle brzo. Ne. V pořádku, v klidu. Vždycky jsem si slibovala, že se budu chovat úplně normálně. "Jsem Gemma. Gem." Podala mi ruku a usmála se.

"Skylar. Sky." Oplatila jsem jí úsměv a potřásla jí rukou.

"Wow máš hezký přízvuk. Ty nejsi Angličanka viď?" 

"Nene. Já jsem se dneska přistěhovala z Prahy. Z České Republiky." Odpověděla jsema a napila se.

"O tom jsem slyšela!" Napila se.

"Vážně? Nepřekvapilo by mě kdyby ne."

"Jojo slyšela. Jednou, kdysi jsem na to nějak narazila na letišti, když jsem se koukala na různý destinace a právě Praha tam byla. Je to krásný město."

"To je. Kdyby tam nebyli lidi, auto, smog, výpary báhví z čeho, psí...všude." 

Zasmála se a něco naťukala do telefonu. "A jak se ti zatím líbí u nás?"

"Byl to vždycky můj sen. Miluju to tady. Je pravda, že jsem zatím skoro nic neviděla a nikoho nepoznala, ale co." 

"Víš co? Nechtěla bys zítra strávit den se mnou? Že bych tě tu provedla." Usmála se.

"To myslíš vážně? Skoro mě neznáš. Co když jsem masovej vrah?" Zvedla jsem obočí, ale vevnitř mi srdce skákalo až ke stropu a žaludek jakoby jel na největší horské dráze světa.

"Risknu to." Zasmála se. "A mohla bych tě o něco poprosit?"

"Určitě." Usmála jsem se.

"Šla by si se mnou večer na takovou stupidní akci? Je to něco jako večeře akorát, že se tam musíš obléct jako na nějaký ples."

"Nó..jo klidně. Kdo tam bude?" 

"Moji přátelé, bratr, táta a pak ještě nějakých milion lidí, které neznám." Pokrčila rameny. 

"Okay. V kolik?"

"Začíná to v devět. Já se pro tebe stavím ráno v deset, pak tě někdy kolem osmý dovedu sem a sejdeme se v devět zase tady? Nemusíme tam být hned na začátek."

"Dobře." Usmála jsem se. "Těším se."

"I já. Jsem strašně ráda, že jsem tě poznala." Zívla a vstala. "Musím jít. To kafe nějak nepomohlo, jsem strašně unavená." Naklonila se ke mně a objala mě. "Tak zítra." Se zamáváním obešla pár stolů a jakmile za ní cinkly dveře, vydechla jsem dech, který jsem ani nevěděla, že zadržuju. Vstala jsem a odešla s kafem do bytu. Jakmile jsem si sedla a zapla televizi, došlo mi to. Moment. Ona říkala bratr? Ale pokud ona je Gemma Styles, její bratr je... ne. Ne to není možný. Usmála jsem se, došla do pokoje, vyndala krabici zpod postele, kde jsem měla schovaný stojan a mikrofon. Všechno jsem donesla do obýváku, složila, nasadila si na uši sluchátka a zapla hudbu. Zkontrolovala jsem, jestli je mikrofon vypnutý (nechci, aby mě vystěhovali hned první den) a začala zpívat. Když moje uši plně naplnila hudba, ucítila jsem známý pocit svobody. Vyndala jsem mikrofon ze stojanu, skočila na gauč a začala se pořádně hýbat do rytmu písničky Act My Age. Nějak mě opustil pocit nervozity vůči zítřku. Jen jsem se pro sebe zasmála a vlastně mi došlo, že se šíleně těším. Ne na to, že uvidím jeho, ale na to, že budu celý den s Gemmou. Že si budu moct večer vyhrát nad makeupem. Že si budu moct obléct ty nejdokonalejší šaty, které jsem si tajně koupila za uspořené peníze. Že se budu báječně bavit s normálními lidmi. Źe prostě zítřek bude absolutně dokonalý. Najednou jsem v Gemmě ani Harrym neviděla žádné slavné osobnosti, ale jen normální lidi. Normální dokonalé lidi, se kterými je dokonalý trávit čas. Když jsem dozpívala, svalila jsem se na gauč.

"Miluju svůj život!!!" Zakřičela jsem z plných plic. Položila mikrofon na stůl a vydýchávala všechen ten adrenalin. Zítřek bude snový.

Nová kapitola je tu! Strašně nerada přestávám psát, ale potřebuju námět na další :D Těště se na třetí ^^ Nápadů je pořád strašně moc. Myslím, že jsem našla povídku, kterou budu psát snad každý den <3 Doufám, že se tu našel už někdo, kdo ji čte a líbí se mu <3