Stockholm Syndrome

"Good night Skylar..."

Pohled Skylar

Nevím, jak dlouho jsme tančili. Když jsem se probrala z něčeho, co neumím popsat, všechny reflektory byly namířené na nás. A stejně tak i všechny oči přítomných. Pustila jsem jeho ruku, odtáhla se a ustoupila krok zpátky. Měla jsem chuť zmizet. Moje tréma zase nabývala kritické úrovně. Nepodívala jsem se na něj, jen jsem obešla pár párů a sedla si zpátky na místo. Gemma na mě hned začala chrlit nějaké sladké řeči, ale já nevnímala. Krev mi tepala ve spáncích a políval mě studený pot. Krčila jsem se na židli a nepřála si nic jiného než zmizet. Mohla bych odejít, ale to by bylo vrcholně neslušné. Zvedla jsem oči a podívala se na DJe. 

"Je tu nějakej odvážlivec, co by sem přišel a něco tady zazpíval?" Řekl do mikrofonu. Vstala jsem a rychlým krokem jsem k němu došla. Řekla jsem mu, aby zahrál tu nejdivočejší písičku, co jsem znala. Potřebovala jsem zpěv. Vykřičet, vyzpívat, odhodit veškerou tu zkurvenou trému, která mě tížila už od 6. třídy. Ano. Říkáte si, že s takovou trémou nechápete, jak jsem na to pódium mohla vlést. Sama to nechápu. Pustil písničku All The Way Up a já popadla mikrofon. Stoupla jsem si doprostřed pódia a letmo se podívala k našemu stolu. Harry stál pořád uprostřed parketu a nechápavě se na mě díval. Gemma a Anne na mně visely očima a Des? Asi víte sami. Pak jsem zavřela oči a začala zpívat. Pochvíli to ze mě všechno opadlo. Představila jsem si, že jsem sama doma, nikdo mě neslyší, nikdo se na mě nedívá. Usmála jsem se a začala zpívat hlasitý a rychlý refrén. Skákala jsem a celý sál to opakoval po mně. Když přicházela pomalá část mezipísně s "robotickým" hlasem, nadechla jsem se, vzala mikrofon do obou rukou a podívala se na Harryho. Díval se na mě s otevřenou pusou. V duchu jsem se usmála a pak zase pokračovala. Na konci písničky jsem zvedla levou ruku do vzduchu a prudce dýchala. Celým sálem se nesl ohlušující potlesk. Podala jsem DJeovi zpátky mikrofon a seběhla schody. Sedla jsem si zpátky k našemu stolu a ještě stále těžce dýchala.

"To bylo super ne?" Řekla jsem v návalu adrenalinu a s udýchaným úsměvem jsem se podívala na ostatní. Dokonce už i Des zvedl oči od novin. Všichni 3 na mě koukali s otevřenou pusou. "Bylo to až tak strašný?"

"N-ne! Kdy jsi mi chtěla říct, že zpíváš?!" Zvedla se ze židle Gem, obešla stůl a zatřásla se mnou.

"Já nezpívám zlato." Zasmála jsem se. 

"A tamto bylo co?"

"Rozhánění trémy něčím, co mi na ni pomáhá." 

"Dobrý večer! Jak se jmenujete?!" Přiběhl ke mně nějaký chlápek s notesem  v ruce.

"Ehm..Skylar Ray proč?" 

"Chtěla byste zpívat pro naše studio?!" Dychtivě se na mě díval.

"Ne děkuju." Zdvořile jsem odmítla a podívala jsem se přes jeho rameno. Blížil se k nám Harry.

"Prosím vás! Hlas, co máte vy se jentak nevidí. Tedy vlastně nesylší." Zasmál se svému trapnému "vtipu". 

"Co po ní chcete?" Hazz si sedl zpátky ke mně a zvedl obočí na muže v obleku.

"Chtěl bych, aby pro nás pracovala!"

"Já řekla ne. Mohl byste prosím jít?" 

"Právě jste promeškala svou životní šanci." Naštvaně se narovnal a odešel. Vyplázla jsem za ním jazyk. 

"Proč si nám neřekla, že máš takovýhle hlas?" Zeptala se podiveně Anne.

"Nevěděla jsem že ho mám. Myslela jsem, že zpívat neumím." Odpověděla jsem a opřela se. Nechala jsem si dát Harryho ruku kolem mých ramen.