Despair

45. Část

„Bodie?" Robertův hlas mě donutil zvednout hlavu. „Víš, něco jsem ti neřekl," pronesl a klekl si naproti mně. Já jsem zírala na své ruce a nervózně si hrála se svými prsty.

„A co si mi zapomněl říct, Roberte? Nestačí ti, že už si nás svým příchodem rozhodil? Rozlámal? Poničil?" vydechla jsem na něho a pomalu se nechala užírat tou zlostí, co ve mně narůstala. Odešel, Louis šel pryč, protože jsem mu k tomu dala dost pádný důvod. Prostě, sebral se a někam odešel a já neměla nejmenší potuchy, kam mohl zmizet. 

„Vůči Louisovi cítíš různé pocity. Zármutek, zlost, chlad. Všechny jeho dotyky cítíš, vnímáte se navzájem, protože jste propojeni. Chráníš ho, strážíš, znamená pro tebe hodně a neříkej, že ne, protože já vím, že ano. Vím, že odešel a že se o něho bojíš, ale já se teď bojím o tebe," vysvětlil mi a já se na něho znovu podívala, i když mě to stálo hodně úsilí.

„Ale, když jsme s Louisem tak propojeni, proč můj bratr, proč?" zeptala jsem se nešťastně. Můj hlas byl slabý, ošemetný a já si připadala jako nikdo. Zmocnilo se mě prázdno a já měla pocit, že každou chvíli vybouchnu a rozletím se na tisíc malých kousků. V jednom měl Robert pravdu, znamenal pro mě hodně, a proto jsem tak trpěla, když odešel. Zradila jsem ho, ublížila mu. Tohle se nedalo jenom tak odpustit. 

„Je to tvá rodina, Bodie. Tvůj starší bratr a milovala si ho, i když sis to nechtěla přiznat, to proto tě slyší, kdykoliv se mu dostaneš do hlavy a on má tu možnost vnímat tvůj hlas. Tu bolest zažívá, protože není z našeho světa, ale přesto, slyší tě. Pro něj je to dar, aniž by si to uvědomoval," řekl a já zamrkala očima. „A co se Louise týče, je z jiného světa, ale odmítá si to přiznat, protože doposud žil jako obyčejný člověk. A pro takové lidi si není jednoduché přiznat, že jsou prostě jiní."

„Stydím se, tak moc se sama za sebe stydím. Neměla jsem právo mu lézt do soukromí. Věděla jsem, že dělám špatně a že se naštve, ale až tak? Bolí to. Chápeš, že to prostě bolí?" pronesla jsem zoufale a Robert mi položil ruku na koleno.

„Bodie, bolest je něco, co zažívá každý z nás." Kam zmizel ten arogantní Robert, co měl potřebu si ze všeho jen utahovat a dávat nám najevo, že on je ten mocnější?„Chci jen říct, že bolest se dá zvládnout, pokud ji přijmeme takovou, já ona je a v jakém rozsahu nás napadne. Já, možná jsem se choval jako hlupák, ale všiml jsem si, že i když máte s Louisem silná pouta a hrozí, že vznikne to šesté, to špatné, nemyslím si, že tomu tak bude. Bodie, zamilovali jste se do sebe. Musím uznat, že mě to zpočátku velice překvapilo, protože tohle se ještě ve Společenství nikdy nestalo, ale není to něco, co by bylo trestné." 

„Hloupost, Roberte, hloupost. Ano, možná jsem ho zpočátku moc nemusela, protože jsem ho musela hlídat, ale postupem času, jo, záleží mi na něm, ale abych ho milovala? To ne a navíc, po tom, co jsem udělala, mě on určitě začal nenávidět," řekla jsem mu vzdorovitě.

„Proč ti tak záleží na tom, aby tě měl rád?" optal se a já k němu vzhlédla. „Protože ho mám taky tak trochu ráda a mě mrzí, co jsem provedla, opravdu." Setřásla jsem Robertovu ruku a postavila se na nohy. Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala třas, co se mi šířil celým tělem. 

 „Vychladne, nemusíš se bát. Přejde ho to, nevydržel by bez tebe pořádně fungovat. Stal se na tobě závislý. Vlastně, je to Louis. A je celý jeho otec a matka a pořád ho nemám rád." 

„Jeho otec a matka? Vyprávěj mi o nich něco," pobídla jsem ho a znovu se posadila vedle Roberta. Trochu jsem se uklidnila, naklonila hlavu na stranu a zvědavě se podívala na Roberta, co mi řekne.